01 První setkání
Ranní slunce už dávno svítilo špatně umytými okny do nevelké třídy. Učitelka Šípová prolétávala řady napjatých tváří před sebou a dělala si poznámky, koho po prázdninách vidí a koho ne. Zatím chyběl z nových jen Quentimo da Fagas, synek jednoho zámožného obchodníka, podle všeho velmi nadané dítě s počátky vzdělání již za sebou. Nastupoval rovnou až do třetí třídy. Šípová si povzdechla pro sebe a před očima se jí promítly rvačky, při kterých od sebe odtrhávala synky sedláků a místních obchodníků, lichvářů a hospodských. Pak tupé obličejíčky potomků místní smetánky, kteří se vzpupně usmívali za nezaslouženě dobré známky, které jim prostě musela dát, nebo by se místní základní mohla rovnou zavřít.
Když se otevřely dveře, vzhlédla. Malá postavička ve dveřích s brašnou v ruce, tak směšně velkou vedle ní, něco špitla.
„Co prosím?“ odvětila učitelka s tušením, že to nedochůdě je asi Quentimo, ten budoucí poklad její třídy.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ šeptla zkroušená postavička a pomalu za sebou zavírala dveře. „Byli jsme u pana ředitele, nemůžu za to, jinak bych určitě přišel včas…“ vysvětloval překotně.
„To je v pořádku, Quentimo da Fagas?“ ptala se učitelka a dělala si u jeho jména, posledního v seznamu fajfku. „Posaď se někam, chlapče.“ A přestala mu věnovat pozornost, otočila se k tabuli a skřípajíce po ní křídou psala velkou trojku.
Klučina chvíli nejistě prohlížel třídu, zvědavé obličeje, přátelské nebo nepřátelské, se pomalu odvracely a on si pomalu uvědomoval, že opravdu poslední, nejposlednější volné místo je vedle toho… jeho úvahy přerušil hlas učitelky, která pomalu vítala děti po prázdninách ve škole.
„Tak si sedni, Quentimo…“ a chlapec se zoufale otočil k jedinému místu ve třídě. V poslední lavici v rohu, vedle toho příšerně velkého, zašmouraného kluka, který teď zvedl hlavu, přeletěl očima třídu a teď, ne pomoc, nedívej se ne… se na něj podíval, pomalu sundal nohu z jediné volné židle a se zlověstným vrznutím ji odsunul od lavice. Několik dětí se otočilo, když jim došlo, kam si musí malý prcek sednout. Možná se trochu škodolibě usmály, ale to Quent neviděl, neboť sklopil hlavu a odevzdaně kráčel směrem ke svému místu.
Než se posadil, se strachem se podíval na svého souseda. Vypadal hodně velký, rozhodně větší než ostatní. Neučesané vlasy měl stažené nějakým hadrem, nebo šátkem? Oblečení vypadalo… Quent těžko hledal dostatečně uhlazené slovo… neupraveně a používaně. Z kusu klacíku něco vyřezával a nevěnoval mu zatím žádnou pozornost.
Quent se pomalu chopil židle. Odsunul ji na nejvíce možnou vzdálenost, v podstatě do uličky, a pomalu se posadil. Octl se však až příliš blízko další lavice a tiché, zlověstné zavrčení mu sdělilo, že je moc blízko někoho dalšího, když se vyděšeně otočil, zíral na něj kluk o něco málo menší než jeho soused a očima mu sděloval, že toto určitě není vzdálenost, která by mu vyhovovala. Quent se zbrkle posunul na židli, až hlasitě zaskřípěla na podlaze, zadrhla o jednu z vystouplých parket a málem ze židle spadnul. Chvíli máchal rukama v kruzích ve snaze zabránit pádu, což se mu podařilo. Ale hned toho zalitoval. Cizinec vedle něj se na něj pomalu podíval, jedno obočí trochu zdvižené, oči studené a ve tváři opovržlivý výraz. Rozhodně nevypadal jako někdo, kdo je rád, že má vedle sebe společnost.