Kapitola 9. Hrogar
Případ se řešil několik dní. Celá skupinka se mezi tím zotavovala, aby mohla vyrazit do Quertu a splnit zadaný úkol, vrátit drahokam tam kam patří.
Díky hojivým bylinkám a mastím byl Garditt třetího dne v téměř plné síle.Gun se léčil taktéž rychle a Nauro praktikovala zvláštní způsob meditace který ji ovšem neuvedl do úplného transu jak Iriela.Ten se ostatně léčil nejpomaleji a nemohl si pomoci žádnými kouzly protože by ho to mohlo vysílit a zabít.
„Tož co jak si na tom?“ zeptal se šetého dne Garditt Iriela.
„Ale jo na koni to zvládnu.Jen doufám že nás nepotká nic nebezpečného to bych se držel stranou.“
„Dobrá.Takže za dvě hodiny vyrážíme.Konečně vypadnem z toho pajzlu.“zaradoval se trpaslík.
Zaplatili za byliny a vydali se na cestu.Posledních 70 mil by neměl být pro ně na koni problém a za dva dny by měli být v Quertu. Ale posledních 40 mil bylo skrz Aramadský hvozd,který skrýval mnohá nebezpečí.
Cesta k hvozdu proběhla bez problémů.
„Utáboříme se míli před hvozdem, to by mělo být ideální“ řekl elf.
„Dobré, ale mosí být hlídky.Já si ju vemu dobrovolně a bol bych pro ať sa Iriel pořádně vyspí bo není v kondici“ navrhl Garditt.
„Já souhlasím a beru si hlídku také když chudinka elfíček nemůže“ utrousila Nauro,ale hodila omluvní úšklebek na Iriela,který si na její chování téměř zvykl.
„No já si beru taky“řekl stručně Gun.
„Děkuji vám opravdu se na hlídku necítím“ řekl elf a už se těšil až si odpočine protože ho cesta zmohla víc než čekal.
Noc proběhla v klidu.Ráno se nasnídali a vydali se na nebezpečnou cestu hvozdem.Cestou slyšeli spoustu zvuků a některé z nich Iriel rozeznával. Tetřev,sokol,vlk,jelen a dokonce i sardara.Byla to malá šelma podobná pumě akorát se dokázala adaptovat na zimní podmínky.
Bohudík se jim na cestě nic nestalo a k večeru dorazili k branám Quertu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Celý udýchaný a zpocený doběhl do stájí a rychle osedlal svého koně aby mohl co nejrychleji zmizet.
„Taková neschopnost.To se nám ještě nikdy nestalo“ pomyslel si a třepal se zlostí.
„To si odskáčou“ a už vymýšlel plán jak napravit svou chybu.
„Nejdřív ovšem musím podat hlášení“ uvědomil si a toto zjištěním jím otřáslo.představa, že neplnili rozkaz ho naplnila strachem co sním provede jeho pán.
Byl asi deset mil za městem když vytáhl z brašny malou kouli kterou mu dal ten malý skřet nebo co to bylo.řekl jen:
„Kdykoliv se podíváš do této koule tak si tě pán všimne a ty mu podáš hlášení.Nemusíš nic říkat nahlas,jen v duchu.“
Po chvilce se koule mírně rozzářila zeleným světlem a on uslyšel ve svojí hlavě pánův hlas.
„Podej hlášení!“ a jeho hlas byl bez jakýchkoliv emocí.
„Vybral jsem pane své tři společníky,nejlepší jaké v naší Gildě jsou a vydali jsme se na věc.Dokonale jsme promysleli plán akce a…“
„Nezdržuj to a pověz mi co s nimi je a jestli máš ty věci!“ řekl pánův hlas již mírně pobouřen a na služebníka dosedl mírný strach.Polkl slinu a začal odpovídat.
„Je mi líto pane,ale nemám.Moji tři společníci jsou mrtví ,ale není čeho se obávat. Dva jsme těžce zranili a třetího jsme otrávili. Čtvrtý ležel na zemi, toho nejspíš propíchl Green jako prvního.Takže jsme to vyřídili a oni jsou teď zcela jistě mrtví.“
Chvilku bylo ticho a přemýšlel jestli mu na tuto drobnou lež skočil či ne.
„Johny,Johny,Johny“ozvalo se z koule.
„Moc dobře vím že to co jsi mi popsal je pravda, ale ty sis neuvědomil, že vím že si nejsi jistý tím že jsou mrtví.Sám pochybuješ že jsou mrtví a navíc ty věci pro které jsem tě poslal jsi taky nezískal!“ obořil se na něj pán a začal cítit bolest v hlavě.
„Pokusil jsi mě podvést a navíc jsi nesplnil úkol který jsem ti zadal.“Ted už pán neskrýval svůj hněv a bolest v hlavě sílila. Již neviděl na cestu po které jeho kůň cválal a ani nebyl schopen ho řídit.
„Myslel sis, že ti skočím na takový laciný trik? Ale neuvědomil sis kdo já jsem a to byla chyba“ bolest sílila „a nyní mi za svou neschopnost zaplatíš!“
Bolest se stala neúnosnou.Koule kterou držel již nezářila zeleně nýbrž červeně a její teplota se prudce zvyšovala. Ve vzduchu byl cítit smrad spáleného masa. Johnyho obličej se křivil v agonii, ale nevydal ze sebe ani jednu hlásku,protože nemohl. Pán ho držel pevně ve svých rukou.
„Jaks e ti to líbí?Cítíš tu bolest?Prochází tí každičkým nervem který máš v těle.Chtěl bys aby to už skončilo viď?Ale zas tak lehké to nebude.Pěkně si tě podusím ať si zapamatuješ,že lhát mě se nevyplácí.“ Řekl mu pán s neskrývaným potěšením v hlase.
Najednou cítil jak ho bolest opouští.Pánův hlas již neslyšel a nikde ve své hlavě ho už necítil.Byl volný.
Když se probudil zjistil že ho bolí celé tělo a nemůže se skoro pohnout. Na pravé dlani měl vypálený znak který byl na kouli jeho pána. Ale kde je koule? A proč ho jeho pán ušetřil?
Najednou mu to došlo. Jeho kůň se pásl u cesta a nad sebou uviděl tlustou větev a na svém čele nahmatal zaschlou krev.
„Asi dlužím této větvi za svůj život“ tiše zašeptal a s obtížemi se postavil.Tři metry za sebou uviděl drobné střípky skla.Poznal jejich původ.Byla to komunikační koule, která se musela rozbít když narazil hlavou do stromu a upustil ji.
Nechtěl myslet na to co se stalo.Jen věděl že touží po pomstě.
„Už nikdy mu nebudu sloužit.Teď se mě bude chtít zbavit ale to se mu nepovede.Schovám se a až bude můj čas tak vyrukuji do boje.“
Nasedl s problémy na koně a pokračoval v jízdě.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jakmile prošli bránou, hned zamířili na hlavní náměstí kde se nacházel chrám boha Mustafy.
„Pozdrav Mustaf pánové.To jsem rád že vás vidím.Co vás sem přivádí?Vidím že máte novou společnici.“ přivítal je vřele pätr Őlin
„Dobrý večer otče.Ano toto je Qualme Nauro kterou jsme nalezli v nekromancerově věži v Černém skalisku.“ Odpověděl Iriel.
„V nekromancerově věži?Co vás přivedlo až to takových nebezpečných míst?“ podivil se Őlin a udělal znamení Mustafy.
„Musíme Vám říci jedno tajemství.Vydali jsme se hledat jednu drahocennou věc a naše poslání nás zavedlo až tam.“
„Tož už ho chudáka nenapínaj a vyklop mu to na rovinu tak jak sa to má robit“ ozval se netrpělivě Garditt a jeho fous skrýval mírný úsměv.
„Co bych měl vědět Garditte?“
„Garditt mě chtěl popohnat abych vám konečně předal tuto věc.“ Řekl Iriel a šáhl do náprsní kapsy a vytáhl nějaký předmět zabalený v kusu hnědé látky a předal ho Őlinovi.
„Co to je?“ zeptal se a pomalinku začal rozdělávat váček.
Celá skupina s nepatrnými úsměvy přihlížela jak pätr vytahuje velký,zářivě žlutý drahokam.
„Ale vždyť je to…vždyť je to Mustafův posvátný topaz!!“ zajásal Őlin.
„Pánové… a dámo“ poopravil se po chvilce když si uvědomil že je s nimi i Nauro „jak se vám za toto odvděčím?Řekněte si co chcete a pokud to bude v mích silách tak vám vřele rád vyhovím.“řekl nadšeně kněz.
Všichni naráz ztuhly a každý začal přemýšlet co by potřeboval.Ale Iriel promluvil nejrychleji.
„Děkujeme Vám za šlechetnou nabídku otče,ale“, všichni se najednou zahleděli na elfa a čekali co řekne, „ale pokud se neurazíte“
„Ne neurazím.Plně chápu vaše rozhodnutí a klidně vám den na rozmyšlenou dám.Zítra se odpoledne stavte a sdělíte mi vaše přání.Nyní se běžte vyspat po tak náročné cestě. Nechť Vám Mustaf požehná a odedneška bude nad vámi jeho ochranná ruka.“ Řekl Őlin a vše zakončil znamením.
„Děkujeme Vám jsem rád, že jste pochopil o co Vás chci požádat.“ Řekl Iriel a uklonil se.
„Tož díky a zétra vám řeknem“ řekl Garditt a kývl hlavou.
Každý vyjádřil svůj dík a odebrali se do hostince U Zlaté studny a dopřáli si odpočinku se vším všudy.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Místnost byla osvětlena velmi málo. Pár pochodní na kterých plápolal zelený plamínek který vypadal že každou chvilku musí zhasnout.Ovšem nezhasl a hořel dál. Uprostřed místnosti byl masivní dubový stůl a u něj stála vysoká postava.Rukama se
opírala o stůl a nad něčím se skláněla.Z pod kápě, která mu ukrývala hlavu, vyházelo červené světlo.
Uprostřed stolu byla zeleno bílá koule a bytost do ní mluvila temným basem.
„Jak jste na tom s přípravami?Doufám že vše probíhá podle plánů“
„Ano můj pane“ odpověděl chrčivý hrdelní hlas.
„Vše je tak jak jste si přál až na malou drobnost.“
„Jakou?“zeptal se ostrým hlasem.
„V chodbách je spousta závalů a trochu se zpozdíme při jejich odstraňování.Máme zde málo trollů a goblini na to nestačí.“
„Dobrá.Pošlu vám tam tedy kamenného golema jen co ho vyvolám.Do té doby dělejte jak nejrychleji to půjde“
„Ano pane.Děkuji pane.“
A koule pohasla.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ještě toho večera se po menší hádce shodli na tom,že není potřeba žebrat u knězů, ale ať se za ně modlí u Mustafy.
„To je od vás velice moudré přání.Já vám slibuji že celý rok třikrát denně se budu modlit za vás a vaše duše aby je Mustafa ochraňoval.Ale i přesto jsem si pro vás dovolil opatřit malý dárek který jistě neodmítnete. Račte za mnou.“ Vyzval je pätr.
Zavedl je do jeho pracovny a posadili se na pět přichystaných židlí.
„Protože jste nebojácní dobrodruzi,kteří se vystavují pro dobro nebezpečí dovolil jsem si pro vás maličkost která vám ulehčí v některých nesnázích.“ Otočil se a donesl velký tác zakrytý černým šátkem.
„Toto jsem včera večer připravil speciálně pro vás.“řekl a odhalil šátek.
Najednou se před nimi objevil stříbrný tác a na něm bylo čtyřicet flakónků s vodou rozdělených na dbě části.
„Toto je nejlepší svěcená voda kterou vám může místní chrám nabídnout.“ Řekl a ukázal na deset lahviček
„Ten zbytek je druhá nejlepší kterou zde můžeme posvětit. Bohužel nejsme jak Redenburgská katedrála nebo jiné takto duchovně vyspělé chrámy ale i tak jsme na tom velice slušně si troufám říci.“
„Děkujeme mnohokrát za váš dar a mohu mít ještě jednu skromnou prosbu?“zeptal se Iriel.
„Ale jistě“
„Mohl bych nahlédnout do vaší knihovny? Potřeboval bych se dočíst něco o demonologii a obraně proti ní.“
„Jistě.Naše knihovna je ti plně k dispozici. Zavedu tě za knihovníkem.“
„Tož my tě počkáme večer U Studny jo?“
„Dobrá Garditte.Budu studovat a vy si zatím dělejte co se vám zlíbí“ řekl elf a odešel s Őlinem.
„Tož co budem robit?Já sa skočím podívat za Huratem u kerého som koval“
„Já se porozhlédnu po obchodech a zajdu za známíma“řekl s vážnou tváří Gun ale v duchu se usmíval.
„No a já se zajdu podívat to je toto za město. Sejdeme se U Studny?“zeptala se Nauro.
„Jasné.A společně si dáme konečně dobré pívó“ řekl trpaslík a s tím odešel.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Podle zdejšího knihovníka měli pouze jednu knihu o demonologii a tu hledali celou hodinu a když ji našli, Iriel zjistil že je velmi poučná.
Za osm hodin čtení se naučil podrobně chování některých démonů a jak je od sebe rozlišit,několik různých obran proti nim a spoustu dalších zajímavostí.
Když odcházel z knihovny po dlouhém studiu řekl si, že to bylo velmi přínosné.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se proplétal sítí chodeb divil se, že je ještě nezapomněl.Quertská zlodějská síť byla zabezpečena velmi dobře,a ani se nedivil. Měli velice výbornou dílnu která musela stát nejméně čtyřicet tisíc zlatých.
Když došel k hlídkám a ukázal heslo nechali ho projít.Věděl koho musí vyhledat. Potřeboval Jeremise. Ten se nacházel,přesně jek předpokládal, v dílně.
Jeremis byl malý podsaditý chlapík s mírumilovnou tváří a andělsky bílými zuby. Na pohled nevypadal nikterak nebezpečně ale měl velmi šikovné ruce a jeho hvězdice byli smrtelné. Také dokonale kopíroval podpisy,drahokamy a na veškerou práce tohoto druhu byl mistrem.
„Ahoj Jere.“ Pozdravil Gun.
„Čau Gune.Tebe jsem tu už ani nečekal. Co kde jsi se touloul?“
„Ale měl jsem s přáteli takový menší výšlap a našel jsme tam takovýto prsten a potřebuju se přiučit v řemesle.Pomohl bys mi stím?“
„Tož pokud tobě pomůže nějaký ten chechták tak proč ne“ zazubil se Jeremis.
„Myslíš toto?“ zeptal se Gun a hodil na stůl kožený měšec a ozvala se rána.
„Kolik?“ zeptal se prostě.
„Padesát.“
„Tak to bych řekl že bude stačit na hodně lekcí kamaráde.Tak pojď sem a zasvětím tě do mého řemesla.“ Řekl ochotně a ukázal mu na volnou židly.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Qualme se procházela rušnými ulicemi Quertu a užívala si volného dne jak jen mohla. Laškovala s prodavači když zkoušela snížit cenu,provokovala kde koho jak měla ve zvyku. Když se vracela k hostinci U Zlaté studny znala již město i poslepu.
Jediné co stojí za zmínku byla její návštěva válečné university kde chtěla zkusit jestli by ji byl schopen někdo přiučit jejímu řemeslu.
„Nazdar chlapáku.Kde tu máte nějakého šéfa?“ zeptala se strážného u brány.
„Jestli chceš tak tě tam dovedu,jinak to nejde.“
„Dobrá ale hoď sebou nemám moc času“ odpověděla zpupně Nauro a čekala jak se strážný zachová. Překvapivě byl až moc odolný a držel své nervy pevně na uzdě.
Byli téměř u cíle když Nauro opět začala.
„Řekl ti už někdo že v tom kroji vypadáte jak hadroví panáci kteří se hodí jedině do pole na plašení vran?“
Ale strážný zachoval hrobový klid a Nauro usoudila, že tady neuspěje.
Od vedoucího university se dozvěděla, že v jejím stylu ji nikdo trénovat nemůže, protože tady nemají na tento druh boje učitele.Tak se v duchu zaradovala, že jen ona to v širém okolí zná a nikdo to nebude čekat co se v ní skrývá za schopnosti.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Garditt vešel do kovárny a cítil se skoro jako doma.
„Dobrý den pane co pro vás mo…ahoj Garditte. Jak se máš kamaráde.Slyšel jsem že jsi odjel z města.Co tě přivádí zpět?“ ptal se vesele Hurat.
„Ale tož odjeli sme honit darebáky keří podle čorly ten šutr z chrámu Mustafy a tak sme je našli a tedkom sme donesli zpátky ten šutr.“ Řekl Garditt na vysvětlení.
„Tak to jsem rád, že jste ho našli. A co potřebuješ v mojí kovárně?Je ti plně k dispozici“
„Né děkuju ti ale přišel sem si za tebó pokecat co je ve městě nového.“
„Tak to mě těší.klidně mám chvilu čas pro kamaráda.“ Řekl kovář a zval Garditta dovnitř když v tom se otevřeli dveře a z nich se ozval bručivý hlas.
„Tož ty ludi by mohly robit ty dveřiska širší bo sa do nich trpaslék nevleze ani napol.“
A uviděli jak do domu vstoupil trpaslík téměř širší než vyšší,což by nebylo u nich nic zvláštního, kdyby veškerá hmota co ho činila tak širokým nebyli svaly.
„Dobré kovářu.Jsem Hrogar Kladivoun a nedávno sem ti psal dopis ohledně mojého kladiva. Už máš všecko potřebné?“
Hurat se zatvářil nešťastně.
„Je mi líto pane Hrogare,ale kov dorazil včera a ted jsem se na to kladivo chystal jen jsem tady od kolegy potřeboval malou radu.“
„Áááá trpaslék.Tož to je jasné že u ňho sa radit možeš.U všech trpasléků sa možeš radit o kovářství aj u malého dítěte.“
„Jmenuju sa Garditt Gurnisson z rodu Grimů“
„Já su Hrogar Kladivoun syn Bjorniho z rodu Daritů. Nečekal sam že tu natrefím na nějakého jiného trpasléka než na Hrogura Trollobíje,mého bratra.“
„Taky sem neviděl svéje příbuzenstvo peknou řádku let.Co ťa sem přivádí Hrogare?“ zeptal se Garditt.
„Tož obchodní záležitosti.Zdržím sa tu jen do té doby než mi taky Hurat nevykove pořádný kladivo.Pak s bratrem míříme na sever. A co ty?“
„Tož já su také potulné trpaslék.S příteli putujem po světě a vyděláváme si jak jen to ide. Prožíváme spolu spóstu dobrodružtvé a je to sranda“ zazubil se Garditt.
„To věřím.Taky sa teď chystáme na jednu taků akcu. Bude to bezva akce kerů nikdo už dlůho neporobil. Chcel by si ist snama do teho?“ zeptal se.
„Tož já bych do teho šel pokud mi povíš něco víc o té akcii co plánujete a pokud s tím budó sůhlasit moji přátelé bo tam mám neplacené dluh.“
„Hmm tož koli vás je? Abychom nepůtaly velků pozornost ludí.“
„Já,hobit,lidská bojovnica a elfské theurg.“
„Elfské?Ty sa paktuješ s ušákama?“ zeptal se potichu Hrogar.
„Jo.Tento je z iného těsta než ostatní.Je jiné a nemá ty blbé kecy co mají všici ostatní.“
„Tož dobrá takže by ná bolo šest.Ale jo to je ideální množství.A tedkom k věci Garditte synu Gurniho z rodu Grimů, slyšel jsi někdy o Kuliternské legendě?“
„Tož ba že slyšel.A prečo sa ptáš?“
„Protože já a můj brator sa chystáme do Kuliternu. Budem první trpasléci co tam vkročili za posledního půldruhého tisíciletí.A ty možeš bét další.“
Gardittovi se honila hlavou starodávná legenda o mocném kladivě a obrovském trpasličím městě.
„Tož jistě že idem.Len důfám že aj ostatní budó chcít íst.“
„Tož as jich opitaj.Máte na to necelé téden.Za téden je kaldivo hotové a my vyrážíme.Dej vědět béváme v pajzlu Tří čarodějnic.“
„Dobrá znamenité název pajzlu“ zasmál se Garditt a Hrogar se přidal.
„To si piš, že je a jejich majitelky sů opravdu hrozné čarodějnice.“
Pokračování někdy dokončím. Snad. Za gramatické chyby se omlouvám :)
Dasty