Kapitola 7. Quert
Všude byla tma, ale jejich oči viděli dobře. Plížil se opatrně ke svému cíli tak, aby ho nezahlédli hlídky. Dokonce i ve renneských stokách rozmístil král Friderich II. Svoje stráže, aby jimi nepronikali překupníci a další podloudníci. Ale ani ony nezjistili skutečné nebezpečí stok. Ve stokách nežijí jen krysy, které se vyžívají v jejich smradu a hnilobě, ale také něco víc. Někdo mnohem nebezpečnější než jen krysy, ale měli s nimi spoustu společného.
Našlapoval potichu, aby neprozradil svoji a tím i přítomnost své rasy.Každý člověk,elf nebo trpaslík, který je spatřil, zemřel dřív než stihl cokoliv popsat.Chtěli využít moment překvapení a to nesmí Smrad porušit.
Smrad byl jeden z nejlepších špiónů, které měl šedý věštec Thilen po ruce. Nyní se vracel z tajné mise ve které opět nezklamal. Ale ještě není konec, ještě se musí nepozorovaně dostat ke svému pánovi, který ho již jistě netrpělivě očekával.
Zahnul doprava a jeho červené oči se zadívali do tmy. Neviděl ale spíš vycítil přítomnost člověka.
Čekal.
Najednou se předním asi deset sáhů vynořila ze tmy silueta bytosti ve stříbrné kroužkové zbroji a s mečem v ruce. Na hlavě měla přilbu s erbem, který na tuto vzdálenost ani jeho dokonalé oči nebyli schopny rozeznat. Jakmile se ale přiblížil na pět sáhů poznal ho. Byl to …………………… ,erb jeho pána šedého věštce.
Byl to jeden z jeho experimentů s lidmi. Byl to oživlí člověk za pomoci velmi silné magie a tajemného prášku.Tento prášek byl velmi oblíbený v jeho rase a byl velmi cenný.Věštci ho používali aby zvýšili své magické schopnosti,ale draze za to platili. Pokud nebyli zkušení byl je schopen prášek naplnit během okamžiku takovou energií že to jejich tělo ani duše nevydržela a roztříštili se na miliardy kousíčků, které se rozletí do všech stran. V těch lepších případech způsoboval prášek jen mírné mutace, které ovšem časem přecházeli do velkých rozměrů a mohli z bytosti udělat něco úplně jiného než jaký byl stvořen.
Mutace probíhala nejen fyzicky ale také psychicky což bylo v mnoha případech horší než fyzické mutace. Věštci si poté příliš věřili a vrhali se bezhlavě do obrovských bitek, kde jim ani moc prášku nepomohla a zbytečně tak zahynuli.
Tento kouzelný prášek se jmenoval Chaotit. Nikdo neví odkud pochází nebo jak vznikl. Někteří si myslí, že ho na svět rozprašuje bohyně Karen, jiní si myslí že je to prach z jiného světa.Ale ať je to jakkoliv je velmi důležitý pro věštce.
Prošel kolem něho a tento lidský stroj se na něj ani neohlédnul. Smrad byl pyšný na to k jaké patří rase a co vše nejsou skaveni schopni vymyslet. Dokázali ovládnou mrtvolu aby znovu vstala a nehnila.Ale neměla svobodnou vůli. Byla strojem, strojem který řídil její pán, šedý věštec.
Konečně se dostal až do svého domova. Hned vyhledal Thilena, aby ho informoval.
„Buď zdráv šedý věštče Thilene.“ Poklonil se Smrad před svým pánem.
Ten se na něj otočil a podíval se mu do očí. Jeho tmavě rudé oči si ho měřili přísným a nadřízeným pohledem.V místnosti by byla tma nebýt zeleně svíticí pochodně, která místnost alespoň trochu osvětlovala.
Proti Smradovi stál skaven vysoký 130 coulů a celkem rozložitý.Na první pohled by připomínal člověka, hodně malého a širokého člověka, ale na druhý pohled se hned objevili rysy, které jeho rasa zdědila po svých bratrech, po krysách.
„Tak co, jak to dopadlo?“ zeptal se nepřirozeným hlasem ve skavením jazyce.
„Vše dopadlo přesně jak jste si myslel. Ten váš elfák odpálil sirný prach a sám se roztrhal na kusy. Pomocí vašeho kouzla mu hlava zůstala a vojáci ji našli. Králové se opravdu sjeli a začali tuto situaci řešit.Byl jsem málem odhalen při průniku do paláce, ale naštěstí jsem to zvládl a slyšel jsem většinu jejich rozhovoru.Opravdu si mysleli že to udělali nelidé a domluvili se, že je společně vyhladí. Takže vše dopadlo dokonale pokud se nemýlím.“ Zazubil se Smrad.
„Máš pravdu, lépe jsem si to nemohl ani přát. Máš nejvyšší pochvalu jakou můžeš mít Smrade. Nyní ti dávám týden volnosti a pak, pokud budu potřebovat tvé výborné schopnosti, tak si tě zavolám“ řekl šedý věštec a tím ukončil rozhovor.
Smrad se uklonil a opustil místnost ve které přebýval jeden z největších šedých věštců, Thilen.
„Dokonalé“ řekl si Thilen a vycenil svoje šedé zuby.
„Dopadlo to lépe než jsem předpokládal. Ti ubozí lidé naletěli na moji fintu a zatáhli sami sebe do záhuby!!“ jeho mysl vřela štěstím a pýchou nad svou dokonalostí.
„Ale nesmím povolit úsilí“ a vyrazil ze svých komnat dál do podzemí.
Thilen byl šedým věštcem klanu Ratplague, jednoho z nejobávanějších a nejmocnějších klanů. Jako jeho šedý věštec měl téměř neomezenou moc. Musel poslouchat jen dvě bytosti. Jednou byl náčelník klanu Ratsplague Ratila a potom svého boha, Videlixe. Videlix byl bůh černé magie a proto nemohl nikoho jiného mít ve svém srdci než jeho.
Dorazil do velké sluje, která měla půlkoulový tvar a její poloměr byl dvacet sáhů. Bylo tam spousta klecí a v nich lidé,elfové, ale i zvířata, na těch všech byly prováděny temné pokusy.V zadu bylo několik bočních místností. U jedné z nich stály obrovské stvoření připomínající krysu a medvěda. Byli dvě a hlídali vstup. Když Thilen přišel ke vchodu podíval se na tyto obrovské stvoření a řekl:
„Pusťte mě dovnitř kostilamové!“
Kostilamové poslušně ustoupili a Thilen cítil jak se země pod jejich kroky mírně třese. Vstoupil do jeskyně velké jen deset sáhů a v ní našel největší bohatství. Vstoupil do skladu s Chotitem.
Kostilam byl velkolepé dílo šedého věštce. Zatím nejmohutnější a nejoddanější služebník jakého kdy stvořil. Již vyzkoušel jeho sílu v boji proti dvěma medvědům a roztrhal je na kusy a sám přitom utrpěl jen menší zranění.Byl to dokonalý stroj na zabíjení do válek.
Ale to není vše co dokázal.Dokázal toho mnohem víc, ale to nebylo již takových rozměrů, ale byla to díla stejné dokonalosti jako kostilamové. A ještě něco dokáže.
Vytáhl svůj sáček a doplnil ho novým Chaotitem, kdyby ho náhodou potřeboval.
„Ale proč si ho nedát už teď?“ řekl si a nasypal si trochu Chaotitu na ruku a vdechl ho nosem. Naplnil ho blažený pocit, který mu dodával sebevědomí. Otočil se a vyšel ze skladu a tu ho to najednou napadlo.
„Ale jistě. Mám další dokonalý plán“ zašklebil se a vykročil.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vydali se na cestu. Věděli, že je to poměrně náročná cesta hlavně kvůli nebezpečí. Cesta vedla pěknou krajinou, ale po pravé straně se táhl Aramadský hvozd. V tomto lese žili všemožní tvorové, ale naštěstí nebyli zlí. Převážně to byla zvěř. Ale i tak museli být stále ve střehu.
Vyšli kolem sedmé hodiny aby do večera stihli dojít do Quertu.Po třech hodinách chůze se mírně řeka stáčela doprava.Břeh stoupal a jakmile vyšli na zlom tohoto mírného stoupání najednou se jim opřed očima zjevil nádherný obraz. Slunce bylo nad hlavou a řeka se stáčela do leva.Les ji kopíroval a nalevo byli překrásné stepy, na kterých se pásli stáda zvířat.
Pokračovali dále stále připraveni na nějaké komplikace.Ty přišly. V jednom okamžiku les rostl až k řece.
„Irieli nejde ten les nějak obejít?“ zeptal se Gun a v hlase již bylo znát, že zná odpověď.
„Je mi líto, ale nedá.Jedině že by Garditt posekal několik stromů a my pak udělali vor a plavili se po vodě nebo se přepravili na druhou stranu.“ Odpověděl elf.
„Tož idem.Sekat nějaké stromiska nebudu.“ Oznámil Garditt a vykročil se zbraněmi v rukou.
Les byl i na svém okraji poměrně hustý, ale to byla překážka spíš pro jezdce a nikoliv pro malého hobita,trpaslíka a lesního elfa.
Šli asi půl hodiny když k nim dolehlo praskání větví a tiché vrčení.Okamžitě se zastavili a čekali. Najednou se šest sáhů před nimi objevil vrrk a na něm skřet. Několik sekund se všichni na sebe překvapeně dívali a pak vrrk začal s útokem.
Garditt neváhal a s bojovým pokřikem se mu vydal vstříc. Les ztěžoval vrrkovi pohyb a proto měl trpaslík i přes svoji malou postavu výhodu. Odrazil se a udeřil. Sekerou po vrrkovi a kladivem po skřetovi, který na něm seděl.Vrrkovi jeho úder pronikl jeho kůží a způsobil to že se trochu zachvěl. Díky tomuto se skřet nebránil zcela tak jak by měl a kladivo ho smetlo ze zvířete.
Vrrk se obtížným manévrem jen taktak vyhnul stromu a nemotorně se otočil na trpaslíka. Ten byl mnohem obratnější a jakmile se vrrk otáčel jeho zbraně již letěli na jeho boj. Vrrk hlasitě zavil a udeřil tlapou po trpaslíkovi.Ten zareagoval pomalu a tlapa mu narazila do hrudi a způsobila vážnější zranění a navíc mu málem vyrazila dech.
Gun se s Irielem vydali hledat skřeta kterého Garditt sestřelil z vrrka. Našli ho jak leží na zemi a nehýbá se.
„Při pádu si zřejmě přelomil páteř o tento kořen.“ Ukázal Gun
„Ano to je možné.“ Přitakal Iriel.
Dolehl k nim zvuk úderu a Gardittovo zasténáni a jeho dopad. Iriel se otočil a okamžitě reagoval. Vrrk se niž napřahoval tlapou když najednou u něj vybuchl oheň. Výbuch byl tak silný, že vrrkovi odlétl kus masa a celý se naklonil do leva. Garditt se rychle posbíral a zaútočil. Vrrk byl ještě ochromen z výbuchu a žáru kterým ho Iriel zasáhl, že nebyl schopen obrany. Sekera se zarazila do krku a kladivo narazilo na vrrkův hřbet s takovou silou až něco zapraskalo. Vrrk se okamžitě sesunul k zemi.
Garditt se posadil na velký kámen a oddychoval si.
„Pěkný boj, ale já bych ho dostal sám!“ řekl a zadíval se na Iriela.
„Tak nechtěl jsem abychom tě museli to Quertu táhnout ještě by se ti mohlo něco stát“ ukázal své obavy Iriel.
„Tak v tom případě děkuji.Teď z té sviňuchy du stáhnout kožu. Vrrčí kože je kvalitní a za to jak mi poškodil moje brnění tak si urobím nové.“ Řekl rozhodně Garditt a již vytahoval nůž a skláněl se nad mrtvolou.
Během dvou hodin stáhl Gardott celou vrrčí kůži a ostatní druhové připravili teplý oběd. Poté vyrazili do Quertu a Garditt měl na zádech o něco těžší batoh než bývá obvyklé.
Šli svižným krokem i přes Gardittova zranění které tvrdý trpaslík na sobě nedal znát. Blížili se ke konci lesa, když najednou před nimi stálo něco co nebyli schopni pojmenovat. Bylo to vysoké dva a půl sáhu a stálo to na dvou nohách. Jeho ruce měli tloušťku stromu a jeho mírné shrbení mu dávalo nebezpečnější vzhled. Jeho hlavu tvořil chomáč chlupů, které vypadali jako ptačí hnízdo.Žluté oči a velký nos dávali tváři divoké rysy.Ale nejneobvyklejším znakem tohoto tvora byla zelená barva kůže.
Tvor se na ně chvíli díval a pak zařval a chytil malý stromek a vyrval ho i s kořeny a pevně uchopil ve svých obrovských rukách. Několikrát se stromkem zamával a zařval. Garditt neváhal a jeho výzvu k boji přijal a i přes svoje zranění mu oči opět zapláli touhou po boji.Odpověděl válečným řevem, který jeho soupeře možná i předčil a rozběhl se proti zelenému stvoření.
Zvíře se v lese nedokázalo pohybovat tak jak by chtělo a to nahrávalo menšímu trpaslíkovi. První útok stromku vykryl sekerou a kus dřeva dopadlo na zem. Několik větviček ho švihlo přes obličej, ale to dodalo trpaslíkovi ještě víc touhy do boje. Druhému úderu se vyhnul a kladivem z obrátky zasadil ránu. Ta se mu však nevydařila a promáchl těsně kolem soupeřova boku. Ten odhodil zbytky stromku a přešel ke svému normálnímu boji, k boji na pěsti.
Trpaslíkovi se podařilo lehce soupeře zasáhnout sekyrou, ale kladivem opět těsně promáchl. Poté se vyhnul jedné paži, která by byla schopna rozdrtit kámen. Během okamžiku se jen na poslední chvíli vyhnul i druhé paži, ale nešťastně přitom zakopl o kořen a svalil se k zemi. Jeho trpasličí tréninku ho naučil nepouštět zbraně ať se dělo cokoliv. A to se mu podařilo i teď.
Nyní ležel na zádech a již automaticky začal válet sudy, aby ho nebylo tak jednoduché zasáhnout. A udělal dobře. Na místo kde ještě před malou chvílí ležel dopadl tvor celou svou váhou. Trpaslík se okamžitě postavil na nohy a vykryl kladivem první úder. Druhému se vyhnul efektním kotoulem, kterým se dostal téměř za soupeřova záda. Jeho oči již plály bojem jak jen dovedly. Pro trpaslíka již nebylo nic jiného než
boj,rychlý,zuřivý a smrtelný. Využil své příležitosti a sekeru zabořil hluboko do soupeřova boku. Ten jen bolestivě zařval a otočil se.To již dopadlo i kladivo, které rozzuřenému zvířeti rozdrtilo jedno žebro a zcela jistě pohmoždilo i orgány na pravém boku.
Trpaslík se musel chvíli bránit a uhýbat spršce nekoordinovaných úderů kterými jej jeho soupeř zasypával. Bohudík to byli rány zoufalství a zběsilosti nikoliv přesné a smrtelné rány bojovníka. Garditt se rozhodl použít fintu, kterou ho naučil jeho mistr v Rindolu a která se používala proti medvědům a jiné velké zvěři.
Finta spočívala ve využití soupeřovy síly proti němu. Jakmile zlobr zaútočil levou rukou Garditt vyrazil se sekerou vší silou proti jeho ruce a mířil na jeho zápěstí. Dřív než stačil zlobr zareagovat zjistil že jej strašně pálí levá ruka a že mu kus od zápěstí níž chybí. Jeho zaváhání Garditt využil a zatnul všechny svaly v těle. Mohutně se odrazil a udeřil. Jeho ruce se zatli téměř smrtelným stiskem a vykonali to co měli. Zasadili údery. Sekera se ze třetiny zabořila a Garditt zaslechl jen lámavý zvuk když prosekl klíční kost. Zlobr sebou škubl, ale ani to mu nepomohlo před smrtí. Válečné kladivo dokonalo zkázu. Levý spánek hlasitě křupl a zlobr se bezvládně složil k zemi. Trpaslík zařval a posadil se na mrtvého zlobra.
Až nyní k němu doběhli Iriel s Gunem.
„Promiň Garditte, ale měli jsme taky jednoho na práci.“ Oznámil Iriel a hodil hlavou dozadu.
„Vypadá to sice jen jako mládě, ale má sílu jako kroll.“ Za stěžoval si Gun.
„Tož to je dobré. Já vydechnu,stáhnu z něho kožu, kerá mi poslůží na kyrys a pak možeme vyrazit“ oznámil trpaslík.
„Dobrá.Kůže toho druhého je zbytečná ta je spálená ohněm a blesky.My jdeme připravit lehké jídlo. Všem nám jistě vyhládlo“ řekl elf a o kousek dál již připravoval ohniště.
Garditt vytáhl svůj lovecký nůž a začal stahovat kůži. Jakmile byl uprostřed práce zavoněla v okolí lahodná vůně. Maso které jim dal Egar a bylinky které nasbíral Iriel se spojili a vytvořili dokonalou harmonii vůně a chutě. Nemohl odolat. Položil nůž a šel vstříc hostině.
„Srnčí na mátě s bramborem, to jistě neodmítneš po takovém souboji co?“ zeptal se s úsměvem Gun.
„Tož jistě že ne.Mám hlad jak drak a teho bych si dal též.“ Řekl trpaslík a zasedl k ostatním do kruhu.
Po jídle trpaslík dokončil své dílo.
„Na chvilku si ještě odpočinem co vy na to?“ zeptal se Gun a podíval se na Garditta, doufal, že trpaslík nebude tak šílený aby se s svými zraněními vydal na cestu.
„Promiň Gune, ale mosime ihned vyrazit.Za chvilu je tma a čo pak budem dělat v noci uprostřed lesu?“ odpověděl Garditt a již vstával na nohy.
„Má pravdu Gune.Je sice velmi zraněn, ale musíme doufat, že to zvládne. Trpaslíci jsou mnohem tvrdší nežli hobiti.“ Odpověděl moudře Iriel.
Vyšli tedy. Tempo udával Garditt. I přes jeho stav šel rychle a hobit se divil jak je toho schopen. Během půl hodiny vyšli z lesa na louku táhnoucí se podél řeky. Slunce se již sklánělo k obzoru.
„Máme hodinu, maximálně dvě na to abychom si našli vhodné místo k přespání.“ Oznámil elf.
„Tož poďme nějaké kus od lesa a tam si lehnem.“ Navrhl Garditt a všichni souhlasili.
Ušli dvě míle a nalezli pěkné místo dál od řeky, což bylo výhodně kvůli komárům ale zároveň ne příliš daleko.
„Garditte běž si odpočinout a my si vezmeme s Irielem hlídku dnes večer. Jen pěkně lež my se o vše postaráme.“ Řekl Gun.
„Tož dobrá mosim nabrat nějků tu sílu na zítřejší boje,ale kdyby něco tak mňa zbuďte“ a popřál jim dobrou noc.
První hlídku měl Iriel a střídali se po dvou hodinách. Guna vylekalo mírné šustění kousek dál, ale po chvilce si naštěstí uvědomil, že to byl jen vítr. Jinak noc probíhala v klidu a bez nějakých náznaků nebezpečí.
Když se probudil byla snídaně nachystaná.
„Dobré ráno Garditte. Jak jsi se vyspal?“ zeptal se zvesela Gun, i přes to že on toho jistě moc nenaspal.
„Výborně. Su jako nové“ pochvaloval si svůj spánek.
„Tady máš chleba se sádlem. No raději dva.“ Řekl Iriel a podal mu dva tlusté chleby.
„Čo sa dělo přes noc? Bylo něco dobrého?“ Ptal se zvědavě trpaslík.
„No kromě záludného větru se nic neodehrálo“ oznámili a pokračovali ve snídani.
Po snídani vyrazili na cestu.Garditt byl v dobré náladě a rázoval tempo ostrými kroky. Po třech hodinách chůze již viděli město Quert.
Quert bylo již opravdové město. Bylo mnohem větší a vedlo zde několik obchodních cest. Hradby byli o dva sáhy vyšší než v Itas a byli o sáh a půl širší. Také obyvatel zde bylo asi o dva tisíce více. Zastavila je kolona vozů,malých obchodníčků,žoldáků a dobrodruhů čekající na vstup do města.
„Nebaví mě to.Jdu napřed.Sejdeme se za tři hodiny na hlavním náměstí.“Oznámil Gun a dřív než stihli protestovat zmizel v davu.
„Jestli sa mu něco stane vymlátím z něho tu jeho dušu. Slíbili sme Egarovi, že na ňho dohlédnem tož to také urobím.“ Řekl Garditt a tiše dodal
„Ale teď sem to nějak nezvládl“
„To je dobré Gun je šikovný,bystrý a zkušený, ví jak má co dělat.Nemusíš mít o něj strach.“ Upokojil ho Iriel, ale i když nečekal nějakou odpověď dostala se mu.
„Elf! Mě jde především o přísahu. Já jsem něco slíbil a to chcu též dodržet. Ale na Gunovi mi záleží to máš recht.“
Řada se táhla do nekonečna. Nakonec když se dostali k bráně, strážní jim nevěřili.
„Vy dva putujete spolu?“ zasmál se první.
„No tož to si přehnal synu. Ještě jednou padne nějaká urážka na mě a dostane ten dotyčný sadu!“ řekl Garditt a nahodil svůj tvrdý,vážný a ničivý pohled.
„Chcete mi vyhrožovat?“ zeptal se odměřeným hlasem strážný, ale byla na něm vidět stopa strachu.
„Vyhrožuju všem, keří sa odváží mě urážet“ odvětil trpaslík.
„Dobrá, ale pamatujte v Quertu nechceme žádné problémy jinak si to odskáčou. Běžte!“
Jakmile vstoupili do Quertu poznali rozdíl oproti Itas. Hlavní ulice byla široká a dlouhá, lemovaná spousty domů s obchody a hostinci. U hlavního náměstí byly domy bohatých šlechticů a dům starosty,lorda Jarda. Na náměstí byl dominantní velký kostel boha Mustafy. Byli zde i kaple zasvěcené bohyni Vegy, bohu Rigelovi a Gilexovi. Uprostřed náměstí byla fontána a u ní našli sedícího Guna.
„No to vám to ale trvalo“ zasmál se
„Já už jsem stihl oběhnout téměř celé město. Je tu spousta zajímavých věcí.Je zde knihovna,mág a pro Garditta je zde válečná universita a spousta dalších věcí.“ A začal se smát.
„Mají tu jednu dokonalou věc kterou vidím ve městě poprvé“ a opět se smál.
„Mají tu úřední tabuli na kterou se píší všechny informace o městě a pro ty kteří neumí číst každou druhou hodinu ji čte hlasatel“ a smál se nad touto skutečností.
„A co je na tom k smíchu? Mě to přijde jako dobrá věc pro dobrodruhy kteří potřebují práci.“ Řekl Iriel.
„No je to dobré akorát mi to přijde směšné, nic víc.“
„Tož už teho nechte a radši pojďme něco podniknout.Co takhle na jídlo a dobré pivo?“ navrhl Garditt.
„To není špatný nápad.Našel jsem dobrou hospůdku jmenuje se U zeleného draka. Vypadalo to tam útulně a můžeme tam možná i přespat.
Vydali se k Zelenému drakovi. Byla to průměrně velká hospoda. Bylo tam dvanáct stolů a tři vyhazovači. Dva lidé a jeden kroll. Hostinský měl kůži divné barvy. Možná to bylo šerem které bylo v místnosti a nebo měl kůži odjakživa zelenou. Vypadal jako člověk až na jeho kůži.
Bylo něco málo po desáté ranní a v hospodě seděli jen místní štajngastři. Zasedli za stůl a již u nich byla příjemná číšnice. Vypadala jako dcera hospodského, ale měla normální barvu kůže. Dali si tři piva a lehkou snídani.
Poté co se nasnídali se vydali k úřední tabuli aby zjistili jaká je situace v tomto větším městě. Byla zde velká poptávka, ale věcí které je zaujali bylo pár.
„Tož tady ten kovář hledá nějakého pomocníka.Tož idu sa ho optat sčím potřebuje hilfnůt.“
„Tak já se zajdu podívat za tkalcem. Ten potřebuje pomoci s bylinkami. Moc jich neznám ale snad to bude stačit.“ Řekl Iriel.
„Tady ve městě je alchymista ten by ti mohl trochu pomoci a když tak je tu rozsáhlá knihovna tam najdeš snad všechno na světě“ oznámil Gun který již měl situaci zmapovanou.
Najednou se náměstím ozvaly bubny.Bubny městské gardy a poté hlas.
„Všem obyvatelům i návštěvníkům Quertu se dává najevo, že dne 14.10.1193 třetího věku se uskuteční turnaj bojovníků zde, v městské válečné universitě. Zápisné je 5 zlatých a bojovník si může vydobýt čest,uznání a dobré ceny. Bude možnost sázek. Zájemci hlaste se v sídle lorda.“
S tím zazněli bubny a voják odešel.
„Tož teho mosim využít.Pořádné sůboj to je něco pro trpasléka. Zajdu za kovářom a pak hned idu za lordem sa optat na podrobnosti. Už sa nemožu dočkat.“ Zasmál se trpaslík.
„Dobrá takže se sejdeme večer kolem deváté U zeleného draka.Platí?“
„Jistě“ odpověděli oba zaráz a každý se rozešel po svém.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Výborně.Došli jste na moje volání. Jsem s vámi velmi spokojen, proto jsem si vybral vás.“
Odmlčel se vysoký hlas, aby si stihli uvědomit cenu těchto slov.
„Potřebuji, abyste mi našli drahokam. Velký žlutý drahokam.Tyto drahokamy jsou v chrámech boha Mustafy a jmenují se topazy. Ale potřebuji jeden speciální. Ten má magické schopnosti a je vašim úkolem jej najít a přinést mi jej.“
„A jak jej máme najít, když nikdo znás neovládá magii pane?“ zeptal se chraplavý hlas.
„Velmi jednoduše.Zašeptáte magické slova, které vám řeknu a on se sám prozradí tím, že zazáří. Ještě nějaké otázky?“ řekla postava v černém s dlouhou ručně vyřezávanou holí.
„Ano já bych jednu měl.“ Ozvala se prostřední z postav.
„Co za tuto službu dostaneme? Může nám trvat měsíce než najdeme ten správný kostel.“
„Vaše odměna bude osm set zlatých pro každého.“
Všem třem se pod kápí zaleskly jejich stříbrné a zlaté zuby.
„Dobrá platí. Ještě nějaké instrukce dostaneme?“
„Ano. Podle magických sil jsem vycítil, že se topaz nachází někde na jihu od nás.“ Odpověděl muž s holí a v tom okamžiku se její drahokam rozzářil a objevil se fialový portál.
„Doufám, že nezklamete mou důvěru“ a s těmi slovy vkročil do portálu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rázoval si to ulicí plnou lidí a všichni mu uhýbali. Dorazil ke kovárně U zlaté kovadliny a vstoupil dovnitř.U dveří zazvonil zvonek a za malou chvilku doběhl trpaslík s rudými vlasy a se třemi copánky na rudých vousech.Se zářivým úsměvem se ihned snažil něco prodat.
„Dobrý den pane, co si ráčíte přát? Mám tu spoustu pěkných seker,kladiv,palcátů a dokonce kýjů. Několik brnění dělané na trpaslíka a také přilby nebo to snad bude něco na zakázku?“
„Ne ne děkuji idu sa jen optat na teho pomocníka co zháňáte.Chtěl bych sa jím stát.Potřebuju nějaké peníze a toto je práce pro mě jako urobená.“
Rudovlasý trpaslík se na Garditt podíval tvrdým, zkoumavým pohledem a chvíli mlčel.
„A koval si už někdy? S kerů rudó si fakčil? Jaké zbraně jsi robil? Robil jsi aj brnění?“ vyvalil na něj kovář.
„Tož robil sem s železom, ocelů, Jimskou, Gárijskou a trochu i s Rindolinem. Fachčil som na sekerách,kladivech a palcátoch.Meče som taky robil ale len málo.“ Odvětil Garditt.
„Hmm tak to sa mi líbí. Tu budeš robit jen s železom a ocelů,lidi neumí ocenit kvalitu drahých kovů takže je to tu zbytečné prodávat.A na jak dlůho vydíš tvó službu?“
„Tož chcel bych sa účastnit turnaje na universitě tak pak bych na chvilu mohl vypomoct.“
„Tak dobro. Co říkáš na dva měsíce?“
Gardittovi se mozek málem rozkočil a chtěl se mu vysmát. Dva měsíce? On který cestuje z města do města by se měl zdržet dva měsíce? A co řeknou ostatní? No dobře jim tak.
„Dobrá beru to na dva měsíce, ale nejdřív chcu vědět aký bude plat.“
„Budeš mít 6 zlatých na den. To ti mosí stačit.“ Řekl s trochou tvrdosti v hlase rudovlasý kovář.
„Dobrá tedy.Dojdu hned jakmile vypadnu z turnaje.“
„Domluveno a těším sa na tvoju spoluprácu.“ Zazubil se kovář a Garditt se otočil.
„Garditte!“ otočil se zpátky ke kovářovi.
„Hodně štěstí v turnaji“ a poté opustil kovárnu U zlaté kovadliny.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Chvíli bloudil.Na konec však našel to co hledal. Našel Zlatou niť. Zde se měl ucházet o místo tkalcova pomocníka. Budova vypadala trochu zašle, ale kolem ní to vonělo po rostlinách.
Vešel dovnitř a uviděl malou místnůstku a malý pultík. Za ním stála slečna a příjemně se na něj usmívala.
„Tož tady sou snad samé pěkné ženské“ pomyslel si Iriel a úsměv jí opětoval.
„Dobrý den pane.Co jsi přejete?“
„Slyšel jsem, že mistr hledá pomocníka, který zná bylinky tak jsem si řekl, že se půjdu zeptat na informace.“
„Je mi líto, ale mistr je pryč, ale měl by se vrátit za tři hodiny tak se můžete stavit později.“
„Dobrá.Děkuji Vám slečno“ mírně se poklonil a odešel. V duši se sám sobě smál.
Šel rovnou k alchymistovi.Ten mu za malý peníz vysvětlil jak se hledají některé druhy bylinek a jak je pozná.Alchymista byl zvláštní člověk.Ruce se mu klepaly, ale lektvary asi dělal dobré, protože si ho každý chválil.
V knihovně našel opravdu spousty knih. Některé historické, jiné o magii, bylinkářství, kovářství, ale o theurgii nic. Obecně theurgové jsou považováni za zlé, protože manipulují s démony a proto je jejich povolání složité.
Když se po třech hodinách vrátil k tkalcovi nesl si tři knihy a uměl o pět rostlin více. Podle toho co říkal alchymista ty všechny měli co dělat s tkalcovstvím.
Přišel muž střední postavy a změřil si Iriela pohledem.
„Zdravím. Pojďte dál ať si vás mohu vyzkoušet.“ Řekl tonem, který nasvědčoval tomu, že je naštvaný.
Test proběhl rychle. Uměl poznat osm z deseti rostlin a jedna z těch co nepoznal se v Quertském kraji vůbec nevyskytuje.
„Dobrá chlapče. Beru tě, ale minimálně na měsíc.“ Upozornil ho mistr.
„Dobrá beru to na měsíc, ale možná to bude déle, ale každopádně vám děkuji“ a s tím se rozloučili a Iriel šel k hospodě.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Gun se okamžitě rozběhl do chudinské části města. V hospodě U Vylitého koňa bylo tajné místo, kde se scházeli členové místního cechu. On se o něm dozvěděl večer od opilého hostinského a dnes toto místo chtěl navštívit.
Tajný vchod byl ve skladu v podleze,ale nevěděl kde přesně. S menšími problémy proklouzl do skladu a začal hledat. Když se zdálo, že již našel dveře ozvaly se kroky.
„Co když to byla pas a ten hostinský nebyl opilí a teď si jdou pro mě?“ pomyslel si Gun když se schovával pod pytle s bramborami.
Uviděl čtyři postavy v pláštích.Některé byli otrhané jiné byli v dobrém stavu. Jeden byl v černém, druhý v hnědém a dva v zeleném plášti.
„Keris tej asun gerat hejil prid“ říkal první a Gun v tom poznal tajnou řeč zlodějů, ale tento tip neznal.Otevřeli dveře přesně na místě kde si Gun myslel, že jsou a zmizeli v podzemí.
Chvíli zůstal stát na místě a naslouchal.Pak se opatrně připlížil ke dveřím a také poslouchal jestli někdo na něj nečeká.
Byl sice zloděj, ale patřil do jiného cechu takže nemohl vědět co sním členové udělají.Potřeboval najít osobu o které již slyšel a která by mu mohla pomoci. Musel najít Ricko.
Opatrně se vplížil do podzemí a čekal než si jeho oči přivyknou tmě. Pak pomalu vyrazil. Věděl, že tam mohou být pasti o kterých ví jen členové, ale musel to risknout bez světla.
Bylo to jako bludiště.Začínal se ztrácet ve všech zatáčkách a chodbách.Pak uviděl světlo. Tichounce jak myš se přibližoval k oné místnosti.
„Mám tě malý červe“ ozvalo se mu u ucha zrovna když ucítil jak mu silné paže přimáčkli ruce k hrudi tak, že nemohl téměř dýchat.
„Tak. Půjdeme tam kam jsi chtěl jít.“ Řekl a zasmál se.
„Kluci podívejte keho sem tu našel.“ Řekl a vkročil do místnosti.
Byla to hranatá nahrubo opracovaná místnost ve které byl jen stůl a pět židlí. Tři byli obsazené a čtvrtá byla odsunutá.
„To je nám překvapení.Přivaž ho tady k židli a trochu se pobavíme“ řekl muž v černém plášti nyní již s kapí dolů. Byl to člověk středního věku s hustými světle hnědými vlasy na krátko střiženými. Měl zelené oči a hladce oholenou tvář, kterou mu zdobila malá jizva na bradě.
„Tak co tě sem přivedlo mladíku?“ zeptal se blonďák v zeleném plášti.
„Hledám Ricko. Je to elfka a měli byste ji znát.“ Řekl Gun s jen nepatrným strachem v hlase.
„Tak ty by si rád mluvil s Ricko. A jakým právem mladíku?“ zeptal se pobaveně černovlasý muž v hnědém plášti.
„Právem člena zlodějského cechu města Itas“ řekl prostě Gun.
„Hmm tak to ovšem mění situaci, ale prozraď mi jak jsi se dozvěděl o našem úkrytu?“ zajímal se ten v černém plášti.
„Slyšel jsem jak se mezi sebou bavíte zlodějskou řečí tak jsem vás sledoval a vy jste mě dovedli až sem. Děkuji Vám pánové“ dodal s úšklebkem Gun.
„Na to že jsi svázaný si moc dovoluješ skrčku!“ štěkl na něj.
„Ale dobrá, ale musíš mi odpovědět na otázku abych se přesvědčil, že mluvíš pravdu.“
„Dobrá ptej se“ odvětil Gun s roztřeseným hlasem protože byl nervózní z toho jakou otázku mu položí.
„Tak tedy. Jak se jmenuje správce Itasského zlodějského cechu zlodějským i oficiálním jménem.Jaké má povolání a kde žije.“
Výborně zaradoval se Gun to bylo lehčí než jsem čekal.
„Nevím jak se jmenuje správce, ale nejvyšší v Itasském cechu je Mistr Šipka. Oficiálním jménem Egar a je hodinář.Bydlí na jihovýchodě města a stará se o výchovu kluka který nebyl jeho. Stačí taková odpověď“
„Ano stačí,ale jen abys nebyl v omylu mladej, Itasský zlodějský cech patří pod Quertský cech, stejně jako Xertský. Ve vašem městě je jen správce který podává pravidelně zprávy o dění našemu pánovi. A nyní“ řekl a stoupl si s dýkou v ruce.
„Se ti představím já, inspektor Quertské gardy. Vojín Sentras ve službách jeho lorda Jardena Quertského.Jsi zatčen za zlodějství, ale polehčující okolností buď, že jsi nám prozradil jméno vašeho vůdce. Chytněte ho a jdeme.To to mu hoďte přes hlavu ať nikdo neví koho táhneme.“A s tím k hobitovi přiběhli dva lidé a vyplnili vše do posledního písmena.
Šli dlouho. Gun nemohl ani počítat čas.Snažil se několikrát vymanit z jejich sevření, ale bylo příliš pevné na to aby malý hobit něco dokázal.
Uslyšel skřípání pantů. O malý okamžik později ho posadili na židli a svázali ruce za opěradlo. Poslepu se snažil vytáhnout ruce z pout.Najednou ho oslepil náhlý příliv světla když mu sundali černý pytel z hlavy.
„Vítám tě Gunare Gamure Lístku řečený Gune. Jsem velitel Quertské gardy a nyní zahajuji tvůj výslech. Co tě přivedlo do Quertu?“ zeptal se velitelským tonem.
Gun mlčel a hrál si dál s pouty co nejnenápadněji to šlo.
„Takže ty nebudeš spolupracovat. Dobře ti tak mladíku, přistoupíme k tvrdším metodám.“
Jeden ze strážců vytáhl z pod kabátce bič a popošel ke Gunovi.Ten nejednou vyskočil ze židle a vrazil do muže s bičem a vytrhl mu jej z ruky. Muž zavrávoral až zakopl o vlastní nohy. Dva strážci již vytáhli dýky a meče. Bič zasvištěl vzduchem a místnost naplnilo bolestivé kvílení a rachot dopadajícího meče.
Druhý strážce se zastavil.Najednou se kolem Guna obmotalo lano a spoutalo mu ruce k tělu.
„Dobrý pokus Gune.Jde vidět, že jsi opravdu zloděj, jen obyčejný člověk by se nepokusil utéct ze spárů gardy. Ještě jednou tě vítám. Mé jméno jest Jimy Ručka a patřím mezi vyšší členy našeho cechu. Nemusel jsi jen tak bolestivě zasáhnout Huldera, ten ti to asi těžko bude odpouštět.“
„Děkuji za nádherné uvítání“ řekl Gun s ironií v hlase.
„Ale bylo to asi nutné pro bezpečnost cechu to chápu“
„Vidím že jsi rozumný. Jde vidět kdo tě vychovával.Egar se neflákal.Ale to není ještě vše. Pokud chceš v Quertu krást a využívat možnosti našeho cechu, musíš splnit dva úkoly. Jeden jsi již splnil nyní. Prokázal jsi odvahu a snahu přežít, ale ještě jsi neukázal své praktické schopnosti.“
„Takže co mám ukrást pro cech?“ zeptal se nedočkavě Gun.
„Áá výborně bystrá mysl také nechybí to rád slyším. Musíš ukrást tři zlaté poháry.Ale nejsou to jen nějaké poháry. Tyto poháry mají na sobě runy. Jeden má rudé, druhý modré a třetí má zelené runy. Máš na to dva týdny. Napovím ti, že jeden z nich má u sebe lord Jard.“ Řekl Jim.
„Dobře a jaké z toho budu mít výhody?“ zeptal se Gun.
„Jak jsem již říkal budeš moci krást v Quertu, využívat možnosti zlodějského cechu a splníš další úkol pro cech což znamená že pomalu budeš stoupat v žebříčku hodností vzhůru. Budeš mít přístup k více věcem na černém trhu a nebudeš muset platit tak velké poplatky za získávání informací od ostatních. To bych řekl, že se vyplatí ne?“
„Ale jo to bych řekl že je férová nabídka a já ji přijímám“ řekl s mírným úsměvem Gunar.
„Dobrá tedy. Hulder tě zasvětí do základních věcí cechu a od zítřka máš dva týdny na získání toho co potřebuješ.“ S tím se otočil a odešel z místnosti.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Vítám Vás vážené publiku. Dnes nastává den Dé pro 64 bytostí. Mezi těmi to 64 odvážnými je 7 trpaslíků, 5 elfů, 1 kroll 50 lidí a jeden odvážný hobit. Ano, dnes začíná turnaj lorda Santuse. Lord Santus byl velký starosta města Quert. Díky jeho úsilí a píli se Quert stal největším městem v okolí. Také díky tomu, že zde založil válečnou universitu do které jezdili válečníci z celého kraje. A nyní začíná 135. turnaj.“
Ozval se bouřlivý aplaus.Který ustal po dobrých dvaceti sekundách.
„A jako zahajovací dvojce nastupuje vítěz minulého turnaje trpaslík Gurt a jeho protivník je člověk Jik“
Tribunami šílel pokřik jediného jména. A to Gurt. Souboj byl rychlí. Člověk se sice snažil ale byl příliš pomalý a těžkým ranám trpaslíka nakonec neodolal. Trpasličí kladivo si nakonec našlo skulinu mezi mečem a srazilo bojovníka k zemi. Trpaslík ho uzemnil a jakmile bylo vidět že už není ničeho schopen rozhodčí ukončili boj.Diváci šíleli a skandovali Gurtovo jméno.
Turnaj měl jednoduché pravidla. Hrálo se do té doby dokud se jeden z válečníku nevzdal nebo nepadl na zem a určitou dobu nevstal. K dispozici byli felčaři i mágové, aby případně rychle zasáhli na pomoc.
Turnaj pokračoval a když hlasatel představil další bojující davem to zašumělo
„Nyní je na řadě člověk Reth a trpaslík Garditt Grim.“
Diváci ztichli a s napětím očekávali rychlí souboj. Ale ten nepřišel. Neznámé jméno Garditta se již vepsalo do hlavy mnohých dětí i dospělých kteří viděli překrásný souboj.Reth napadal Gardotta rychlými výpady, které trpaslík jen tak tak stíhal odrážet a sám někdy vyrazil na steč silnými, ale ne tolik obratnými výpady.Když už vypadalo, že trpaslík bude pokořen vydal ze sebe Garditt hrozný řev, které Retha téměř omámil a jen tak tak vykryl trpaslíkovu sekeru. Garditt začal zběsile útočit na černovlasého válečníka se zelenýma očima. Začal doléhat obrovskou silou a velikou rychlostí. I člověk měl velké problémy vykrývat údery a musel začít ustupovat. Po chvíli, když už to vypadalo, že musí Gardittovi dojít síly zvýšil ještě svoji frekvenci až Reth narazil zády ke zdi.Nyní ho měl Gardtt v šachu.A zde ho v klidu dodělal. Stačila jedna rána kladivem do stehna a už nevstal.
Davy vypukli v jásot, protože toto byl jeden z nejlepších soubojů, který se toho dne odehrán.
Reth se rychle vzpamatoval a šel do sprchy. Druhý den Garditta čekalo čtvrtfinále do kterého se probil přes člověka Turana , který nebyl nějakou překážkou.
Garditt vešel do arény a uviděl svého soupeře. Nikterak se nebál, ale jeho vzhled nezkušeným válečníkům působil, že se jim roztřásly ruce a rozklepaly nohy. Byl to 203 coulů vysoký člověk na němž hrály svaly jak mistr Treutu na lyru.
Na první pohled připomínal mrtvolu. Byl bílý jako křída a na jeho holohlavé lebce byla spousta jizev a odřenin. Jeho oči vypadaly jako by se soupeři vysmívali a v koutcích pusy mu cukalo.
„A další čtvrtfinálový zápas se odehraje mezi člověkem Bartem a trpaslíkem Gardittem Grimem!“
Dav nadšeně vykřikl, protože souboje Garditta i Barta byli velmi napínavé a pěkné.
Garditt se po trpaslicku uklonil před soubojem, ale Bard mu jeho poklonu neopětoval. Souboj byl počat.
Půlka obecenstva křičela a povzbuzovala Barta, ale druhá půlka Garditta. Bart zaútočil jako první svým dlouhým jedenapůlručním mečem a dlouhou dýkou. Meči se trpaslík bravurně vyhnul, ale dýky mu mírně poškodila zbroj. Garditt okamžitě opětoval útok, ale Bartův meč byl rychlejší a vykryl mu kladivo. Sekeru dokázal zpomalit dýkou, ale nedokázal ji odrazit úplně.
Souboj trval snad deset minut a oba byli již řádně zraněni, ale ani jeden na svoje zranění nedbal a bojoval dál. V Bartových očích se zrodil plamen, který se podobal Gardittovému, když se dostane do bojového bláznovství, ve kterém nyní byl.
Gardittovy nejspíš došla trpělivost, protože udělal velmi riskantní fintu. Při této fintě byl zcela nekryt a soupeř ho mohl jednoduše zapíchnout jak chovné prase.
Naznačil útok sekerou z leva a zároveň zaútočil kladivem zprava. Tím měl sice odkrytou celou hruď, ale Bard dal přednost obraně než-li útoku. A udělal špatně. Sekeru sice vykryl mečem, ale těžké kladivo dýkou nemohl vykrýt a tak se stalo, že se ozvalo hlasité křupnutí a bolestivý výkřik se vmísil do křiků publika.Bart spadl na kolena, ale
tím boj nekončil. Bart nedbal na hvízdnutí píšťalky rozhodčího a útočil na Garditta který tento útok nečekal a byl nepříjemně zraněn do nohy. Garditt se naštval a chtěl mu to oplatit, ale najednou zjistil, že je oslabený a nějaký malátný.Vše se najednou zpomalilo i Bartův letící meč byl pomalý a pak upadl k zemi.
Probral se a zjistil že leží na stole a má obvázanou nohu.Zvedl se a uviděl dvě postavy. Obě měli fialový hábit a na paži černý pruh látky.Byli to mágové, kteří se starali o pořádek během turnaje.
„Ááá vidím, že jsi vzhůru. Bart to přehnal, když neuposlechl konec souboje a způsobil ti toto nepěkné zranění.Musím přiznat, že jste nám dali pěkně zabrat. Dvě omračující kouzla jsme na vás seslali a vy jste stále bojovali.Až třetí bohudík zabralo.“ Oznámil Gardittovi mág.
„Díky. A co bude s tím Bartem? Potrestajó ho nějak?“ ptal se.
„Bude finančně potrestán a diskvalifikován pro neuposlechnutí rozhodčího.“ Oznámil mu skutečnost.
„Nyní odpočívej trpaslíku. Zítra tě čeká semifinálový souboj tak musíš mít spoustu sil.“ Doporučil mu mág a Garditt uposlechl. Během dvou minut spal jak zabitý.
Probral se druhého dne a uviděl na zemi ležícího Guna a Iriela.
„Vstávajte ne?“ řekl jim trpaslík.
Gun se okamžitě probudil s dýkou v ruce a Iriel si spal dál.
„Dobré ráno Garditte.Jak se cítíš?“ zeptal se Gun jakmile zjistil, že nehrozí žádné nebezpečí.
„Vypadalo to velmi vážně.Měl jsem chuť po tom namachrovaném člověkovi hodit svou dýku.“
„Cítím se výborně. Dnešní zápas nebudu nijak omezen.“ Řekl s úsměvem.
Iriel se probral a šli společně na snídani.
Při snídani se střetli pohledem oči Garditta a jednoho trpaslíka. Vypadal jako Garditt nebezpečně, ale jeho oči bylo vskutku trpasličí. Svítili divným trpasličím světlem, které v dávalo najevo spolehlivost, důvěryhodnost a také odhodlanost.
Byl tam taky ještě jeden trpaslík.Ten hned na první pohled vypadal jako hrdlořez,jako někdo kdo neměl trpasličí ideály jako předchozí dva.Chvatně do sebe nacpal snídani a odešel z jídelny.
Garditt s Irielem v klidu seděli a rozmlouvali spolu jako by se nic nedělo. Na ostatní to mohlo působit velmi sebevědomě,jako by si trpaslík nedělal starosti o nadcházející zápas.
Najednou se za Gardittem ozval zvučný hlas.
„Gratuluju k tak pěknému boju jako bol ten tvój s tím člověkem.Fakt moc pěkné boj.“
Garditt se otočil a uviděl onoho prvního trpaslíka se správným trpasličím srdcem.
„Děkuji ti …“ odpověděl,ale nedokončil větu.
„Teriusi. Terius Gilsenský z rodu Herinů. Utkat se s tebou by bola pro mňa čest. To by bol boj, dokonalé pro diváka co ty na to?“ zeptal se Terius.
„Tož ti si piš.Dobrý a dlóhý sůboj by to bol,ale kdo ví ak dopadne losování, třeba sa utkáme už za dvě hodiny.“ Odpověděl neurčitě Garditt
„Tož třeba jo, třeba nie, ale i tak ti přeju haffo štěstí“ zazubil se a odešel z jídelny.
„Příjemný toť chlapík“ řekl Iriel.
„Jo to bol. Tož idu sa připravit. Uvidíme sa v aréně.“
„Hodně štěstí Garditte.Natři jim to!“ popřál s úsměvem Iriel.
Garditt si na sebe oblékl své brnění, připravil si zbraně a protáhl se aby byl co nejobratnější.
„Bude to tvrdé boj“ řekl si a začal se soustředit.
Když byl čas vyšel ze svého pokoje a zamířil k aréně.
„A nyní se utká druhý pár semifinalistů. Bude to souboj trpaslíků Garditta Grima…“ obrovský aplaus „… a Datira Nefa!“ Další ohlušující řev stejně jako předtím u Garditta.
Garditt vešel do arény a uviděl onoho nepříjemného trpaslíka jak napochodoval v kroužkové zbroji a dvěmi sekerami v rukou. Garditt se mu poklonil, ale on jeho poklonu opětoval pouze kývnutím hlavy. Tím naznačil, že Garditte pohrdá a to si jako trpaslík nemohl nechat líbit. Hned se na něj rozběhl a zasypal ho množstvím ran, které ovšem soupeř vykryl. Totéž bylo i na druhé straně i když Garditt měl problémy. Jeho naděje na finále prudce klesla když sám v rychlosti zapackoval o svoje nohy a svalil se na záda. Díky výborným reflexům se stihl odkutálet z místa kam dopadla Datirova sekera.
Stihl si jen kleknout na jednu nohu, když musel opět vykrývat úder. Garditt zakřičel zlobou a touhou porazit tohoto namyšleného trpaslíka. Vyrazil kupředu, ale byl příliš pomalý. Datir se mu vyhnul a svojí sekerou by Gardittovy rozpůlil dvě žebra nebýt rychlého cuknutí tělem.Garditt zasyčel bolestí jak mu sekyra jen těsně minula jeho žebra a rozřízla některé důležité hrudní svaly.
Garditt se ohnal sekerou i kladivem zaráz. Opět neuspěl.Datir byl příliš rychlí. Graditt ihned klesl na jednu nohu a pokusil se protivníka podkopnout. Z části se mu to podařilo a Datir klekl na koleno. Toho využil až příliš tvrdě. Naštěstí, pro Datira, stihl Garditt kladivo trochu zpomalit jinak by měl rozdrcenou lebku.
Datir se svalil bezvládně k zemi a zůstal ležet. Dřív než doběhli mágové a felčaři klekl k němu Garditt a zkusil jestli žije, stále ohromen tím, že zabil nebo možná zabil trpaslíka, svou vlastní krev.
Mágové ho alespoň trochu uklidnili, že se Datirovi nic vážného nestane.
To ho utěšilo a za hlasitého křiku se pomalým a nejistým krokem dokulhal do svojí postele kde okamžitě usnul.
Další den byli na programu dva zápasy. Jeden byl o třetí místo a další o první. Třetí místo vyhrál Kerintiovič protože Datir nebyl schopen se souboje účastnit.
Finále bylo opět trpasličí a velmi napínavé. Nastoupili proti sobě Garditt Grim a Terius Gilsenský, trpaslík se kterým se bavili v jídelně.
Oba se uklonili a dlouze se na sebe zadívali. Gardittovy hnědé oči se zabořili do Teriusových černých. Oba věděli co je čeká. Oba chtěli vyhrát a oba se nehodlali jen tak vzdát, ale zároveň Garditt poznal, že Terius není stejný jako Datir a nebude chtít Garditta zabít.
Dasty
-69-
Diváci ztichli a čekali až jeden z válečníků vykročí proti svému soupeři.Ale nikdo nevykročil. Stáli a bez mrknutí hleděli jeden na druhého. Trvalo to několik minut až na jednou se oba zároveň proti sobě rozběhli.
Boj začal.
Terius, poté co Garditt ranou do hlavy zneškodnil Darita, zvolil kroužkovou zbroj a helmu na hlavu. Garditt si nic takového dovolit nemohl. Měl své dvě kožené brnění, které ho ovšem nijak neomezovali v pohybu. Ale i přes to byl Taretius rychlejší, ale zatím toho nevyužil. Oťukával Garditta aby zjistil co v něm je. Oba se dostávali do bojové nálady a v očích jim začal plápolat známý bojový oheň. Gardittův jantarový a Taretiův bílí jako by po sobě šlehali společně se svými pány.
Garditt byl již dvakrát lehce zraněn a Taretia zachránila jeho zbroj před zraněním. Boj byl dlouhý a napínavý.Diváci se náramně bavili.Hledištěm již jela druhá vlna a v hledišti zněla dvě jména. I diváci soupeřili proti sobě čí jménu bude znít víc a více podpoří svého favorita.
Boj vypadal stále vyrovnaně, ale Taretius měl navrch.Garditt se snažil vymyslet jak alespoň trochu vyvést soupeře z koncentrace.Vyzkoušel již několik fint, ale jeho sok je vždy na poslední chvíli stihl odrazit. Nyní ale Garditt udělal něco co nečekal ani Taretius. Jeho úderu sekerou se vyhnul a toho Garditt využil a udeřil druhou stranou sekery do nekrytého ramena.To Taretia vyvedlo z koncentrace a Garditt se chopil příležitosti a pustil se do svého soupeře s novou vervou.Zpomalené kladivo narazilo do Taretiovy ruky a Garditt vyděl jak mu prsty povolili na chvilku sevření sekery, ale jen na chvilku. Sekerou prorazil jeho zbroj a z rány vystříkla krev. To už se Taretius trochu vzpamatoval a opět začal Garditta držet stranou a sám mu způsobil několik zranění, které se začali na Gardittovy projevovat. Začínal být pomalejší, ale i tak byl stále nebezpečným soupeřem.
Garditt s válečným křikem udeřil. Taretius mu vykryl jeho pokus oběma zbraněmi. Jejich sekery se však zpříčili a nechtěly se pustit. Garditt mocně cukl a tím opět vyvedl zmíry Taretia který byl o devět coulů menší. Garditt pustil sekeru a skočil s kladivem napřed jako s beranidlem a udeřil celou svou vahou Taretia.
Ten upustil obě sekery a spadl na zem. A Garditt na něj. Taretius měl vyražený dech a nemohl se nadechnout. Garditt mu hned pomohl.
„Děkuji“ řekl jakmile popadl dech.
„Bol do dobrý súboj Garditte. Pekná finta stů som nepočítal.“ Řekl Taretius a poplácal ho po rameni a zvedl Gardittovi pravou ruku a aréna se naplnila křikem, který Garditta hřál u srdce.Všichni křičeli jeho jméno.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Dobře jsme domluveni tak do akce“ zašeptal Tex ostatním a potichu odběhl.
Ostatní ho následovali. Znali své úkoly a ty taky hodlali splnit nejlíp jak dovedou. Jednalo se o velký balík peněz a to nemohli přece zpackat.
Hirt běžel co nejtišeji. Byl profesionál ale i tak si musel dávat pozor. Oba měsíce byli za mraky a navíc ani jeden nebyl v úplňku což jim náramně vyhovovalo. Skřidlice nebyli vlhké a neklouzali proto si mohl dovolit toto rychlé tempo. Již vyděl svůj cíl.
Přeskočil na sousední stavení aniž by zpomalil a nezadržitelně se blížil k náměstí. Opatrně slezl na tichou uličku a ve stínu domů se vydal k hlavní ulici.
Rozhlédl se a když nikoho neviděl přeběhl ji a zastavil se až na rohu náměstí. Viděl gardu jak je na obchůzce, ale jak zjistili měli se za dvě minuty střídat. Tak čekal. A taky se tak stalo. Od severu viděl přicházet čtyři vojáky přicházející k hlídce. Jakmile jim hlídka říkala co se stalo večer zajímavého a předala jim rozkazy, tak vystartoval. Kryt tmou se dostal až do boční uličky, kam chtěl.Zastavil se uprostřed vysoké zdi a čekal.
Nečekal ani pět minut když se zleva i zprava vynořili dva přikrčené stíny. Jeho komplicové.
Ten vyšší ,Tex, vytáhl kotvičku a v dokonalém oblouku sní zatočil a ta se téměř neslyšně zasekla u hranu zdi. Jakmile ji přelezli byli v zahradě a před nimi se ze zadu tyčili dvě věže. Došli k zadním dveřím a naslouchali. Nic neslyšeli, proto třetí z nich , Job , vytáhl šperhák a začal zručně a tiše odemykat zámek. Zámek vydal tiché „cvak“ a bylo otevřeno.
Vydali se přímo do hlavní místnosti kostela. Vyšli za oltářem, který tvořil jeden velký anděl s velkým jantarem na hrudi.A to by jejich cíl. Tex vylezl na anděla a začal jantar vydobývat.Hirt s Jobem stáli po stranách oltáře a hlídali. Náhle je vyrušil zvuk který vyšel z jedné chodby za oltářem. Hirt se schoval do stínu a vytáhl z kapsy lahvičku a kus látky. Na tuto látku nakapal trochu tekutiny z lavičky a tu opět schoval.
Z chodby vyšel zavalitější mnich.Nejspíš na obchůzce nebo šel na velmi brzkou modlitbu. Hirta si nevšiml a prošel kolem něj. Ten mu látkou překryl ústa, nos a pevně jej držel aby mu nevyklouzl. Po několika vteřinách snažení mnichovi ruce spadli bezvládně k tělo. Hirt ho odtáhl bokem. Tak mu dal roubík a pevně ho svázal. Poté ho položil mezi lavice aby ho našli co nejpozději a vrátil se opět na stráž.
Po dvaceti minutách boje s jantarem se konečně Texovi podařilo ho oddělit od sochy i když se kusem kamene, ale ten se později odstraní a nepůjde ani poznat že tam nějaký kámen byl.
Dal znamení komplicům a stejnou cestou vyšli z kostela.Přelezli zeď a každý se opět vydal svou cestou.
Promluvil si se samicí a ta díky jeho skutku byla ochotna mu pomoci. Vytvořila portál a on jím prošel. Objevil se v obrovském údolí které mohlo mít dvěstě mil na délku a sedumdesát mil na šířku a celé bylo obehnáno vysokými horami. Zde uviděl to co žádný smrtelník ještě neviděl. Po obloze se prohánělo šest zelených draků, tři bílí a dva modří. Najednou se předním zablesklo a přímo předním se objevil drak zlatý.
„Slyšel jsem od Jerotzsezi o tvojem skutku a tvojí prosbě. Souhlasil jsem aby tě poslala za mnou. Nyní mi sám řekni co by jsi rád věděl.“ pronesl plynulým trpasličím jazykem.
„Tož potřeboval bych hilfnůt s mó úvahó. Trochu sa vyznám v theurgii a su dobré kovář tož mňa napadlo spojit tyto dvě odvětví dohromade, ale nemožu přijít na to ako.”
“Nu dobrá mohu tě trochu postrčit vpřed” řekl po chvilce uvážení,”ale jen trošku. Zbytek už je na tobě”
Drak se na Heralda upřeně podíval a ukázal mu jakým způsobem tuto věc ve sférách pospojovat.
„Tak nyní víš základ magické stránky, jak jsem již říkal zbytek je již na tobě a tvojí představivosti.“
„Děkuju ti největší z draků.“ Řekl a hluboce se uklonil.
“Tuto pomoc ti nikdy nezapomenu jako že su trpaslék.”
“To jsem rád. Nyní je čas jít.” Zvedl obrovskou dlaň a vytvořil tmavě zelený portál.
„Tento portál tě odnese přímo k tobě domů. Tam můžeš rozjímat o našem rozhovoru” …
Začátek z knihy: Trpasličí legendy prvního věku
Dasty