Kníři z Anntaru

Vyrazili nenápadně z města. Zatím vše probíhalo v pořádku. Setkali se pod korunami smrků jejichž výška dosahovala úctyhodných čtyřiceti sáhů.
„Pozdrav pán bůh.“ Řekla postava v černém hábitu a ostatní poznali Furatha „Proběhlo vše v pořádku?“
„Ano neměl jsem problémy“ řekl Iriel i Gun
„No tož já sem měl drobné problémy u stráží, ale nakonec jsem to nějak pošéfoval“oznámil Garditt.
„Výborné. Tak snad vše je v pořádku a my můžeme vyrazit hledat obětiště.“ Řekl kněz a vyrazil.
Šli již tři hodiny, ale nic, kromě několika veverek a lišek, nenašli co by vypadalo jako obětiště.
„Idem jest.Mám hlad jak vlk“ řekl Garditt.
„Můžeme“ souhlasil nadšeně Gun.
Sedli si a vytáhli jídlo které jim dal Egar na cestu. Každý měl pecen chleba,kus slaniny a kozí sýr.
„Tak co zahnal jsi svého vlka?“ zeptal se po jídle Iriel Garditta.
„Tak jenom trochu.Ještě by se tam pár vlků vešlo.“ Odvětil s úsměvem.
Pokračovali dál.Slunce se již přehouplo přes svoje maximum a začínalo se sklánět do korun stromů.
„Haúúúú!“
A jako odpověď
„Haúúúú!“
„Tak tady máš ty vlky Garditte!“ vykřikl polekaně Iriel a už držel hůl.
„Tož už sa na ně těšíme, že?“ a potěžkal si zbraně, které již byly připravené na tvrdý boj.
Ještě se moc nesmrákalo, ale v lese nebyla moc dobrá viditelnost.Vlky uviděli asi pětadvacet sáhů před sebou. Byla to slabá smečka čítající pouze pět kusů a navíc vypadali pěkně zbědovaní jako by nejedli již několik týdnů.
Vyčkávali na to co udělají vlci.Ti se zastavili patnáct sáhů před nimi a zlostně vrčeli.
„O co jim asi jde že neútočí?“ podivoval se Iriel
„Nevím, ale moc mňa to nebaví“ zavrčel Garditt již celý natěšený na pořádný boj.
Furath měl hlavu k zemi a šeptal slova nějaké modlitby.Gun ho jen sledoval a nic neříkal.
„Uááá!“ Garditt už to nevydržel a vydal bojový pokřik a rozběhl se na vlky. Ti byli rozhození. Otočili se a začali utíkat do lesa.Garditt se zastavil a díval se za nimi.
„Co se jim to stalo?Jsou divní?Zbabělci vraťte se a bojujte!!“ Křičel za nimi, ale oni ho neposlouchali a utíkali dál.
„Co se to stalo?“ divil se Iriel „Takto se vlci přece nechovají.“
„Nevím nemám potuchy já se ve zvěři nevyznám“ řekl Furath „Ale nevadí mi že utekli“.
„Zbabělé mrchy.Já sa tak těšil“ stěžoval si Garditt.
„Nic musíme pokračovat.Za chvíli se bude smrákat.“ Vybídl je Furath.
Šli dlouho ale stále nic nenašli.Otáčeli se na různé strany ale nikde nic.Už byla tma když se ozval Iriel.
„Stůjte!Něco slyším“
Všichni se zastavili a naslouchali,ale nikdo nic neslyšel.A pak křup.Křup.Doléhalo to k nim z leva,ale jen malinko.Nebýt elfích uší jistě by si toho nikdo nevšiml.
„Tam vidím světla“ zašeptal Garditt „Je to pět loučí“
„To musí být oni.Pojďme za nimi“ vybídl je kněz nebojácně.
„Otče vy nemáte zbraň?“ zeptal se Gun.
„Mám synu nejlepší a nejsilnější z vás všech,ale nikdo ji vidět nemůže.“ Odpověděl a mrkl na Guna.
Pokračovali pomalu.Asi po hodině došli na velkou louku,kde uprostřed uviděli kamenný kruhový stůl a kolem něj rozmístěných pět dalších kamenů.
Postavy louče zabodli vedle pěti kamenů a postavili se k nim.Nyní uviděli že postav je sedm.
Poslední dvě došli ke stolu.Podle chůze jedné z postav šlo poznat, že je buď zraněná a nebo unavená. Všichni měli černé hábity a přes hlavu kápi. Nyní jedna z postav u kruhu,svlékla z té druhé plášť a hodila ho na zem.Postava bez pláště se zhroutila na stůl.
„To je elfka“ zašeptal Garditt, který i přes malé světlo, které vydávali pochodně, byl schopen rozeznat tvář.
„To musí být Xientra“ zašeptal kněz.
„Obřad začíná.Cítím výkyvy magie.“ Oznámil Iriel. Jen to dořekl dopadly na louku první paprsky a nad stromy se začal objevovat Mirius.
„Nemáme čas idem na věc.Rozdělíme se a každý zaútočí z jedné strany“ řekl taktiku Garditt a vydal se vpravo.
Postava u stolu zvedla ruce ve které svírala nějaký předmět a začala mluvit.Byl to lidský hlas,ale nikoliv lidský jazyk.Ani elfský ani trpasličí.Byl to jazyk který nikdo nezasvěcený neměl slyšet.Nikdo jen postavy okolo kruhu mu nemohl rozumět.
Postava položila předmět a vytáhla jiný.I na dálku mohl Furath rozeznat jemně se lesknoucí ostří nože. Jakmile to uviděl okamžitě klekl na kolena a začal se modlit.
Postava začala něco říkat a ostatních pět opakovalo po ní.Byl to obřad smrti a zvuk mu jen dodával a ohavnosti.Mezi lidské hlasy se totiž mísilo i několik divných hlasů které jistě nepocházeli ani z úst trpaslíka ani elfa.
Jakmile dopadly první paprsky měsíce na obřadní stůl všichni rázem utichli.Byl klid,dokud měsíc neosvítil celý stůl.Pak pokračoval už jen hlavní šéf v obřadu.Předklonil se nad elfkou a něco tam dělal a přitom mumlal slova. Pak odstoupil a zvedl dva prsty k nebi a něco zakřičel.Vzal misku a přistoupil k první bytosti v kruhu.Namočil prsty do
misky a něco mu nakreslil na čelo.Pak přešel k ostatním a dělal totéž.Vrátil se ke stolu a naposledy pozvedl nůž aby ukončil temný obřad.
Vše trvalo jen několik minut.Během několika málo minut byl obřad dokončen a nyní již jen zbývalo vyvrcholení samotného obřadu.Držel obřadní nůž v obou rukách nad hlavou a opět něco křičel v jejich podivném jazyce. Ozvěnu dělalo zbylých pět.
Najednou vše utichlo.Temný kněz najednou spustil ruce, ale ne proto aby dokončil obřad,ale proto aby posléze spadl na zem a vzduch proťal ohlušující křik při kterém vstávali chlupy na kůži.
To Garditt zaútočil na nic netušící bytost. Dřív než kdokoliv stihl něco udělat jedna z nich,velikosti hobita, spadla na zem a místo ní stál v kruhu rozzuřený trpaslík.Už si to mířil k další postavě. Tentokrát byla vysoká asi sto dvacet coulů a vytáhla šavli aby tohoto narušitele obřadu obětovali také.
Další zúpění a dopad těla.Nikde nikdo, kdo by ho mohl nějak zabít.Jen malý zlomek sekundy bylo možné zahlédnout letící dýku.
„Huâr!“
Oslňující záblesk a pekelné vedro.To bylo jediné čeho si stihla všimnout třetí postava než se proměnila v popel.
To se Iriel připojil do bitvy. Poslední dva smrťáci. O jednoho se staral Garditt a druhý se rozběhl na Iriela.
Byl to dlouhý souboj a tvrdý. Garditt byl sice silnější ale temná bytost byla obratnější a šavlí mu vykrývala jeden úder za druhým.Pěknými fintami se jí dokonce podařilo Garditta zranit.Ten ovšem nehleděl na zranění a bojoval dál.Oči mu začínali plát bojem a pomalu se opět všíval jen a pouze do boje.
Iriel to měl těžší. Neměl tak dobré brnění jak Garditt ale měl delší zbraň, kterou uměl ovládat stejně jako Garditt. Jeho protivník mu byl po břicho,ale ne svou velikost byl neobvykle silný a mrštný. Jeho krátký mečík znamenal pro elfa velké nebezpečí. Iriel zatím dokonale vykrýval jeho výpady a sám několikrát udeřil.Z pod kápě se ozvalo jenom zaúpění, ale boj pokračoval.
Garditt již nebyl schopen vnímat nic jen boj.Se zuřivostí draka a rychlostí větru zasazoval jednu ránu za druhou jeho protivník byl však výborný,ale docházeli mu síly a pomalu začínal ztrácet na rychlosti. Garditt naznačil sekyrou útok zprava, ale zaútočil kladivem na nepřítelovo koleno.Ten sice stihl nastavit šavli,ale kladivo již bylo příliš blízko aby ho stačil zadržet.Ozvalo se křupnutí a postava se sesypala na zem. Dřív než dopadla, předstíraný výpad přešel do skutečného výpadu a oddělil hlavu od zbytku těla.Garditt vítězně zařval a ještě jednou do ležícího těla udeřil kladivem.
Iriel bojoval dlouho a začínal sípavě dýchat. Jeho tep byl tak rychlý, že ho i on sám slyšel ušima.
„Musím něco udělat než ztratím poslední zbytky sil.“ Řekl si v duchu a vzpomínal na všechny finty které se naučil při svém výcviku.Vzpomněl si právě včas.Jeho protivník vyrazil v před a odkryl mu pravý bok.Toho využil Iriel a druhým koncem hole mu bodl přibližně mezi žebra.Neudělal však krok do zadu, ale ledně se obtočil kolem soupeře a zasadil mu dva rychlé údery.Ten jen zaskučel bolestí a rychle se otočil a máchl svým krátkým mečem.Jenže to už byl Iriel někde jinde a opět
udeřil.Tentokrát do krku. Úder byl tak silný, že srazila protivníka na kolena.Iriel dokončil otočku a plynule přešel opět do útoku.Držel hůl v obou rukách a ta se nezastavitelně blížila k soupeřově hlavě.Ten se již nesnažil bránit, ale udělal něco s čím Iriel nepočítal.V posledním okamžiku hodil svůj meč směrem k elfovi.Ten dokončil ránu a rozdrtil sice nepřítelovi lebku,ale poté vykřikl bolestí.Hrot meč se jen těsně minul levé ucho,ale jeho ostří ho řízlo do levého ramene. Iriel po chvíli vstal a zamířil k obětnímu stolu.
Tam již stál Gun a čistil si svoje dvě dýky od krve.Iriel dorazil zároveň s Gardittem. Jen chvilku po nich dorazil i Furath.
„Pěkný souboj.Takové jsem už dlóho neměl“ pochválil Garditt.
„Je pod vlivem nějakých omamných látek.“ Řekl Furath, když se zvedl od Xientry.
Ta ležela celá nahá na stole a nikdo se nemohl divit že právě ona je kněžkou bohyně krásy. Její světlehnědé dlouhé vlnité vlasy,které nyní byli potřísněné její krví,musely být jindy překrásné. Její překrásná tvář, které dovede odolat jen málo který elf a skoro žádný člověk.Pleť jemná že by se za ní nestyděla žádná královna.Toto vše, společně s jejími dokonalými křivkami, ji zaručovali, že se za ní ohledl každý muž a každá holka si přála vypadat jako ona.
Ale teď vypadala uboze.Na celém těle měla spoustu modřin a odřenin.Na tváři známky po hrátkách opilých mužů.A to největší zranění bylo rozříznuté břicho.
„Vyryl jí na břicho znamení boha Charingána. Je to bůh pekel.“ Vysvětlil Furath. Pak zvedl misku a zahleděl se na ni.
„Toto je její krev a krví obětovaného nakreslil toto znamení všem pěti zbylým na čelo.“
Iriel již vytahoval z batohu svoji provizorní lékárničku.
„Sice ještě nejsem expert v ranhojičství, ale mám dobré základy takže jí mohu ošetřit tak aby vydržela do Itas.“ Odpověděl Iriel a pustil se hned do práce.
„Tož Gune my půjdem pro dřevo a uděláme polní nosítka na kteréch nosíme zraněné muže z bitevních polí.“ Řekl Garditt a hned vykročili.
Furath zatím pomáhal Irielovy o kněžku.
Za chvíli došel Garditt s Gunem a se dřevem. Gun prohledal mrtvé a Garditt vyráběl nosítka.
„To byste nevěřili co všechno to nebylo.“ Začal Gun. „Iriel někoho spálil na popel to nešlo poznat,ale potom zabil goblina. Garditt jako první zničil člověka a poté svedl dlouhý souboj se skřetem.Druhou dýkou jsem dostal skřeta a hlavní šéf byla soudkyně z Itas!“
„Cože??“
Všichni se na sebe podívali.
„Tak už víme kdo v tom jede.“ Řekl Iriel
„To není vše.Když prováděla obřad pozvedla tady tento amulet.Řekl bych, že ten je nebezpečnější než oni všichni dohromady.“ Řek Gun a ukázal jim amulet.
Byl ze zvláštního kovu.Tyl lehký a černý. Černější než nejtemnější noc.A na něm krvavě rudé runy.Kombinace černé a rudé dává amuletu přímo pekelný vzhled.
„Cítím zněj opravdu velmi silnou magii.A to temnou magii.“ Ulekl se Iriel.
„Ty runy vůbec neznám. Nesó trpasličí musí to být něco pekelného“ řekl Garditt a zamračil se nad tím.
„Nic sbalíme to a jdeme do Itas co když dojdou další?“ řekl Gun
„Dobrý nápad.Pojďme.“ zavelel Furath
Naložili Xientru na nosítka,přikryli jí a vykročili do Itas. Noc byla v lese temná.Do střehu se dostali třikrát.Dvakrát je vyděsila sova a potřetí kolem proběhla zajíc.Jinak se nic nestalo.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Cože???!!!“ zahřmel hluboký hlas.
„To si děláš srandu ne?Já sbírám všechny kousky po celém světě a teď mi ho ukradnou? Koukej to s nimi vyřídit a vrátit ho mě.“
„Ano pane,jak si přejete“ odvětil vystrašený hlas.
„A víš co se stane když zklameš?“ dodal.
„Jistě, ale já nezklamu“
„V tvém vlastním zájmu bys neměl a teď už vypadni!“
„Jistě, jistě.“
„Mám kolem sebe bandu tupců.Každý jen aby mi vlezl co nejvíc do přízně, ale když mají něco udělat tak nic.To se ale změní. Budou mít problémy pokud i nyní selžou a to velké“ řekl si a krutě se zasmál.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jakmile dorazili k bráně všichni vypadali zmateně. Garditt s Gunem donesli Xientru k léčitelce.
„Tak to má štěstí, že jste ji donesli včas.Tak za čtyři hodiny by ztratila tak moc krve že by to nepřežila.“ Řekla jim léčitelka. Také velmi pohledná elfka i když kněžce se nevyrovnala, ale i přesto její černé kadeřavé vlasy a hnědé oči dokázali spoustu mužů uhranout, kteří si posléze pohrávali s její štíhlou postavou.
„Tak já už se o ni postarám.Běžte si v klidu odpočinout pánové.“ Řekla a sklonila se nad kněžkou.
Iriel s Furathem šli vše co se stalo oznámit starostovi.
„Soudkyně Eru a uctívačka temného boha? Je to vůbec možné“ podivoval se nad touto novinou starosta.
„Ano bohužel je“ potvrdil mu jeho slova Furath
„Děkuji Vám všem i trpaslíkovi a hobitovi za vaši obětavou pomoc a pevně doufám, že se Xientra uzdraví a bude zase ozdobou našeho města jako doposud.“ Řekl starosta a s tím se s nimi rozloučil a Iriel si to namířil do hodinářství.
Došel tam těsně po Gardittovi a Gunovi.
„Tož to bola zajímavá noc.Co Irieli?“ zeptal se Garditt.
„Jo to byla.Celkem mě to unavilo. Hned jdu spát.“
„Nebudeš ani trénovat?“ podivil se Garditt
„Ne.Jeden den si mohu dát pauzu.“
Garditt již nic neříkal a také si lehl. Probudila je nádherná vůně oběda.
Sešli dolů a uviděli Egara u kamen.
„Dobré ráno hrdinové.“ Přivítal je s úsměvem.
„Vaše pověst se šíří celým městem jako mor.Medvěd, teď temné rituály.To je hotová studnice pro místní klepny.Za několik dní jste porazili nikoliv šest,ale patnáct temných.“
„Děkujeme za informace.Co to vaříš dobrého?“ zeptal se elf.
„Králíka na smetaně“
„Vážně? Voní výborně.“ Pochválil mu jídlo Garditt.
„Děkuji.Za deset minut by mohl být hotový takže pokud počkáte budete mít výborný oběd.“ Nabídl jim a oni se nenechali dvakrát přemlouvat.
„Gun ještě spí?“
„Ne ten vyběhl z pokoje kolem desáté a od té doby jsem ho neviděl. Tak tady to je pánové.Přeji dobrou chuť“ popřál Egar.
Králík byl výborný.Poté co dojedli poděkovali Egarovi a vyrazili do města. Iriel šel do knihovny hledat v herbářích nové rostliny a Garditt se tam šel podívat na historii lidského kovářství.
Cestou si kolem nich lidé šeptali a ukazovali si na ně.Byli jako výstavní opice v zoo.
„Celkem mě to aj vadí“ postěžoval si Garditt.
„Mě zatím ne.Neumíš si užívat slávy“ odpověděl Iriel a vznešeně vešel do knihovny.
Druhý den ráno navštívili Xientru, která měla rány pečlivě zavázané,vyčištěné a pokryté léčivými bylinami.
„Dostane se z toho. Už jsem sní mluvila. Byla v šoku, ale trvalé následky její zranění nebudou mít. Nyní opět spí a nabírá na síle“ vysvětlila léčitelka.
Poté zamířili za Furathem aby se zeptali jestli něco zjistil o tom amuletu.
„Je ni líto pánové, ale nic jsem nezjistil.“ Odvětil zklamaně kněz.
„Mohl bych si ho půjčit a prozkoumat doma?“ zeptal se Iriel.
„Není problém, ale dej si pozor jsou v něm obrovské síly a jsou to ty nejčernější z nejčernějších.“ A podal mu černorudý amulet.
Všichni se sešli na večeři i Gun byl přítomen. Pojedli chleba se sýrem někteří se sádlem, když vtom přiběhl malý klučina.
„Pan Iriel?“ zptal se Garditta.
„Tady ten elf“
„Mám pro vás dopis pane“ podal mu dopis uklonil se a zmizel dřív než jsi řekl švec.
„Co to je zeptal se Gun když Iriel dočetl.
„Od Furatha.Chce abychom se setkali dnes v jedenáct večer na náměstí pod velkým dubem.“
„Není problém.Tož sa pudem připravit a za hodinku možem vyrazit.“ Řekl Garditt.
Jejich příprava vypadala velmi zajímavě. Především se najedli pobrali pár zlaťáků a svoje zbraně.A vyrazili.
Šli velmi pomalu a sledovali vše kolem. Irielovi přišlo divné, že se Furath s nimi chce sejít pod dubem a nikoliv v kostele jak mívá ve zvyku.Ovšem nic nápadného cestou neviděli.
Jakmile byli již na dohled dubu uviděli pod ním postavu v černém hábitu s kápí přes hlavu. Nic jiného. Šli k dubu a když byli tři sáhy před postavou zaslechli čtyři hlasité houknutí. Všichni se zarazili a po několika vteřinách si uvědomili co se stalo. Iriel a Gun měli v krku každý jednu šipku vypuštěnou z ‘flustačky‘ okamžitě se sesunuli k zemi. Garditt,který měl dokonce dvě, stál ještě chvíli na nohou s bojující grimasou. Udělal několik kroků k černé postavě a natáhl k ní ruku, ale nedosáhl a spadl na kolena. Zvedl hlavu a podíval se na onu postavu.Nebyl to Furath. Byl to skřet.

…Lidé, jako nejmladší rasa, se museli hodně učit. Elfové jim pomáhali a lidé začali malými krůčky chápat podstatu světů ať už fyzického nebo duševního.Elfové jsou podle trpaslíků podlí a nedalo se jim věřit.Trpaslíci jsou podle eflů malí,tupí a hrubí. Lidi vnímali elfové i trpaslíci stejně. Vcelku silní a obratní, ale byli nevypočítatelní. Někteří byli podlí,jiní upřímní někteří podle toho jak se jim zrovna hodilo,což bylo nejčastější. Narozdíl od jiných ras se lidé rychle množili, ale brzy umírali.
Nejstarší jedinci se dožili pouhých devadesáti let. Zato trpasličtí matadorové se dožívali i pětseti let a elfy, pokud je neskolí nějaká nemoc nebo meče nepřátel, tak mohou žít snad donekonečna. Je to velmi zajímavý národ který si rád spousty věcí podmaňuje. Podmanil si koně,krávy,prasata a spoustu dalších tvorů kteří jim slouží. Jejich hamivost nemá snad meze. Chtěli si podmanit trpaslíky a proto s nimi nějaký čas válčili, ale zjistili, že né vše jde lehce a že něco dokonce nelze. Nepodmanili si trpaslíky stejně tak jak se jim nepodařilo podmanit si les se všemi bytostmi které skrývá.
Člověk je tvor velmi vynalézavý aby si usnadnil práci a velmi pohodlný. Trpaslíci si tesají svoje města do skal a jen málo kdy žijí na povrchu, elfové žijí v kmenech stromů nebo v jejich korunách, ale člověk žije na pláních. Potřebuje slunce, ale zároveň nemá rád déšť proto si začali stavět domy, chatrče, boudy, sruby a další budovy. Toto dříve nikoho nenapadlo. Začali efektivněji obdělávat pole a zyužívali při tom zvěře a spoustu dalších vynálezů přineslo lidstvo, takže nelze říct, že lidé žili jen z toho co je naučili jiné.Né. Jsou na stejné úrovni jako elfové či trpaslíci, ale ti si to jen neradi připouštějí…

Pokračování knihy: Redenburgské legendy

Dasty