Kapitola 2. Itas
Ušli několik mil po proudu říčky, která tekla na jih a les řídl. Nakonec vyšli z lesa a před nimi se jim naskytl nevídaný pohled. Všude kam jen elfí oko dohlédlo byla pláň. Pláň a jedno městečko, které již z dálky viděli.
„Městóóóó!“ zaradoval se Iriel. „ani nevíš jak rád ho vidím. Je to už jen 5 mil podle mého odhadu. Pojďme mám najednou novou chuť do života.“ A vykročil lehkým elfským krokem k městu.
„Nechápu vás elfy,ale to je asi dobře.“ Zavrtěl Garditt hlavou a šel za Irielem.
Nyní to byl elf, kdo určoval tempo. Garditt byl sice trpaslík, ale během jeho života se nachodil v lese i na pláních tak moc, že se uměl pohybovat téměř s tak dokonalou lehkostí jako v podzemí.
Nebyla to vesnice, kterou hledali. Našli malé městečko, které podle rozlohy mohlo mít tak 3000 obyvatel. Ale co bylo zajímavé tak toto městečko mělo kamenné hradby, což u takhle malých měst nebývá zas tak časté.
Hradby byli vysoké 10 sáhů a průměru Garditt odhadoval tak 2 až 3 sáhy.
„Celkem solidní hradby, dobití tohoto města by bylo těžké, pokud mají dobrou gardu, ale není nad trpasličí práci.“ Řekl Garditt
„Těžké by to bylo já jen doufám, že nás pustí dovnitř, nechtělo by se mi plýtvat svou drahocennou energií.“ Dodal Iriel.
U brány stálo šest mužů ve stejnokroji. Jejich tmavá modř společně se stříbrnými proužky jim dávala majestátní vzhled. Pod nimi se skrývala kroužková zbroj. Vypadali jako tvrdí a věrní strážci města.
„Kdo jste,odkud přicházíte a co potřebujete ve městě Itas?“ zeptal se jich vysoký muž hlubokým hrdelním hlasem.
„Jmenuji se Iriel Kong a přicházím z vesnice Elivares. Hledáme přístřeší a trochu dobrého jídla.“ Ozval se rychle Iriel, protože věděl, že nechat vyjednávat trpaslíka by se nemuselo vyplatit.
„Dobře můžete vstoupit“ oznámil voják „Ale nechceme zde žádné problémy. Těch jsme tu měli poslední dobou až moc. Rozumíte?“ dodal tvrdým hlasem a změřil si oba poutníky pohledem.
„Jistě pane“ odpověděl přívětivě Iriel a oba vstoupili do města.
„Takže jsme v Itas“ řekl Iriel a zasmál se „ to je trošičku dál než Budwa nezdá se ti Garditte?“ a opět se zasmál.
„No a co? Tak jsme asi o 60 mil víc na jihovýchod a koho to zajímá? Vždyť je to jedno jestli budu kovat tady nebo někde jinde. Peníze dostanu tak jako tak.“ Odvětil Garditt a nereagoval na elfovi posměšky.
„Pomóóóóc!!! Zloděěěěěěj!!! Chyťte ho!!!“ ozvalo se najednou nedaleko od nich.
Malý hobit běžel za druhým, který byl očividně rychlejší. Běžel přímo k nim.
„Tff!“
Ozvalo se zadunění. To malý hobit narazil do Garditta, který ho potom chytil za ruku.
„Tak mladej asi si skončil“ zazubil se na něj Garditt.
Hobit vypadal jako dítě, ale v očích mu lze vyčíst zkušenost a odhodlanost. Na hobita byl hubený a silný, ale s trpaslíkem se nemohl měřit. Byl velmi pěkný. Jeho černé vlasy sahající po ramena a široký úsměv mu na kráse velmi přidávali. Avšak jeho ošuntělí šedý plášť,hnědé kalhoty a zelená košilka mu přisuzovali původ z ne moc dobré rodiny.
Ale na hobitovy bylo něco zajímavého. Něco co u hobitů nebývá. Byli to jeho oči. Garditt ani Iriel ještě nikdy neviděli hobita se zelenýma očima a teď před nimi byl hobit s jasně zelenýma očima za jejichž barvu by se nestyděla ani tráva v elfských lesích.
„Prosím pomožte mi já se za to odvděčím slibuji pane trpaslík.“ Prosil a jeho hlas jen potvrzoval, že je starší než vypadá.
„Uff…ááá… děkuji vám pánové za po… pomoc.“ Doběhl udýchaně obtloustlý hobit.
„Toto je vaše pokud se nepletu“ řekl Garditt a podal hobitovi zlatý prsten a řetízek.
„Ano…ano… děkuji vám.Mohu..mohu se podívat na tvář toho ubožáka, který teď bude pikat za svou troufalost?“ požádal hobit.
„Je mi líto, ale to nedovolím pokud s tím nebude tento hobit souhlasit.Každý má svou hrdost a pokud se nebude chtít ukázat tak to nepřipustím.“ Vmísil se do debaty Iriel „ale mohu vás ujistit, že tohoto zloděje předáme do správných rukou.“
„No dobře, když to říkáte“ odpověděl obchodník a změřil si Iriela pohledem. Pak se otočil a odešel do svého krámu.
„Děkuji Vám oběma za záchranu.“ Děkoval hobit.
„Ještě se neraduj malej“ řekl Garditt,který byl jen o kousek vyšší než hobit „to, že jsme tě nedali tomu tlouštíkovy ještě neznamená, že tě nepředáme do rukou gardy.“
„Nééé prosím to nedělejte to by Vám uškodilo. Není to vůbec dobrý nápad.“
„A co je podle tebe lepší nápad? Pustit tě na svobodu, abys nás pak okradl na oplátku?“ Zeptal se Iriel. „Né zas tak hloupí nejsme to si nemysli“ a zasmál se příjemným elfským smíchem.
„Né já Vám slibuji Vás nikdy neokradu.Jen ne gardě do spárů. Ani nevíte jak by mě mučili, aby zjistili jestli nepatřím do nějaké organizace.“ Skřehotal hobit.
„Nu dobrá. Doveď nás k tobě domů a tam si o tom rozumně promluvíme.“ Řekl Iriel a Garditt se na něj podíval. „Neboj mám něco v plánu“ zašeptal mu elf do ucha.
Po chvilce dorazili k budově na níž stálo: „Hodinářství u Lístka“.
„Tak jsme na místě. Toto je můj obchod a dům.“
Vstoupili do domu a uviděli pult, za kterým stál elf.
„Dobrý den pánové. Co pro vás mohu udělat?Mé jméno je Egar.Ahoj Gunare.“ Vřele uvítal hosty.
„Dobrý.“ Odvětil po trpaslicku Garditt „Vy odpovídáte tady za toho hobita?“
„Ano je to můj svěřenec.Jeho rodiče umřeli, když byl ještě malý tak jsem se ho ujal. Co zase vyvedl neposlucha malý?“ zeptal se vyděšeně Egar.
„Víte o tom, že váš chovanec krade?“
„Ne. To není možné. Snažil jsem se ho vychovávat ve veškeré úctě k zákonům a morálce. Co vám ukradl?“
„Nám nic, ale jednomu obchodníkovy a my jsme ho chytili, když utíkal.“Začal Iriel
„A co požadujete po mně? Jdete mi oznámit, že ho jdete předat gardě nebo mě jdete vydírat?“ zeptal se Egar.
„Vydírání nemáme ve zvyku. Jdeme jen s malým návrhem. S kterým jistě budete souhlasit.“ Řekl Iriel a pokračoval „My ho gardě nepředáme. Musíme se chvíli zdržet ve městě a potřebujeme ubytování a průvodce po městě. Jsem si jist, že Gunar se ve městě vyzná a bude poslušný. A doufám, že vy nám zajistíte ubytování. To je šlechetná nabídka nemyslíte?“ zeptal se Iriel a zachoval vážnou tvář.
„Hmmm. Je to těžké rozhodování a Gunar ještě není plnoletý do dvaceti pěti mu chybí jeden měsíc, proto musím rozhodnout já.“Zachmuřil se Egar. „ Co ty na to Gunare?“ zeptal se hobita.
„Né já nechci do vězení, kdo ví co by se mnou dělali. Velmi rád vám budu při ruce a ukáži vám ve městě vše co budete potřebovat,ale ubytování musí obstarat strýc.“ Odvětil Gunar.
„Tak jste to slyšeli pánové. O ubytování nemějte starost u nás v domě se vždy najdou volné místa pro dobré lidi.“ Odvětil Egar a usmál se. „Račte prominout, ale nepředstavili jste se nám. Smím znát vaše jména?“
„Já jsem Iriel Kong a můj společník je Garditt syn Gurniho.“ Odvětil Iriel. „A nyní jen malá drobnost. Ne, že bych Gunarovi nevěřil, ale zlodějům moc věřit nelze.“
„Tím myslíte co? Dáte si Gunara na vodítko?“ zeptal se Egar s úžasem v hlase a mírně se pousmál.
„To ne, ale jsem theurg.“řekl Iriel a usmál se. „Budu po Gunarovy vyžadovat neporušitelnou přísahu.“ Dodal a odmlčel se.
„Neporušitelnou přísahu? To znamená co?“ zeptal se Gunar, který jako první prolomil ticho.
„To je obyčejná přísaha, ale pomocí magie se docílí toho, že jakmile tuto přísahu porušíš, zemřeš.“ Odpověděl Iriel a Gunar i Eagr s sebou trhli.
„To snad nemyslíte vážně?!“ vyjekl Eagr „Na to nemáte právo něco takového chtít po nezletilém.“
„Je mi líto, ale zlodějům nevěřím,takže se rozhodněte co si zvolíte.“ Řekl klidně Iriel.
„Dobře složím přísahu“ odpověděl Gunar. Egar se na něj jenom užasle podíval a pak zakroutil hlavou, ale nic neřekl.
„To rád slyším.Tak jsi připraven?“
„Ano pane“
„Tak jdeme na věc. Potřebuji znát tvoje celé jméno.“
„Gunar Gamur Lístek, řečený Gun“
„Gunare Gamure Lístku řečený Gune!Přísaháš, že během našeho pobitu ve městě Itas se nepokusíš mě, Iriela Konga, ani Garditta syna Gurniho z rodu Grimů, nikterak podvést ani okrást, či jinak obelhat?“
„Ano přísahám.“
„Přísaháš, že nebudeš usilovat o naši smrt a nikdy se o této přísaze nikomu jen Eagrovi,tvému pěstounovi nezmíníš?“
„Ano přísahám“
„V tom případě jsi od nynějška zavázán neporušitelnou přísahou, která tě,při porušení některé z části přísahy, zabije.“ Iriel se dotkl čela Guna a zašeptal několik nesrozumitelných slov.Prst se mu rozzářil rudým a posléze zlatým světlem a pak zmizel.
„Hotovo. Nyní jsi vázán přísahou.“ Odpověděl Iriel a usmál se na něj. „Neboj nejsme zlí jen chceme přežít.“
*Gun vyslovuj anglicky ´Gan´
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V Itas byla věc která jim vyrazila dech, protože nikdy nic takového neviděli. Král vydal nařízení, že v každém městě musí být úřední tabule, kde budou informace z celého města a pro ty co neumí číst je každou sudou hodinu musí hlásit hlasatel.
„Vidíš to tady ten kovář hledá pomocníka.Tož sice by mohl pomáhat on mě, ale to je jedno pudu sa ho zeptat o co jde.“ Prohlásil Garditt.
„Tak já navštívím tady alchymistu nebo knihovnu abych se trošku přiučil. Sejdeme se v 18 hodin v hospodě u Třech koulí“ řekl Iriel a otočil se na Guna a dodal „Ty máš zatím volno jen nezapomeň na tvoji přísahu“ a odkráčel.
Garditt dorazil ke kovárně, která vyhlížela celkem obstojně.
„Tak na to zapomeň ty ubožáku!!“ křičel zevnitř hlas a za několik okamžiků vyletěl otrhaný člověk ven a ze dveří vylezl velký silný muž.
„Takovou chásku jako ty tady nechci. Ani se nevyznáš v řemesle tak co chceš? Ať už tě tu nevidím.“ Obořil se na něj kovář.
„Zdravím“ pozdravil Garditt. „Vidím, že dobré zájemce o zaměstnání tady nemáte. Co říkáte na moje služby?“ Zeptal se Garditt.
„Služby trpaslíka? Pokud se vyznáte v řemesle velmi rád vás příjmu pane…?“
„Garditt Gurnisson“ dokončil větu. „V kovářství se vyznám velmi dobře. V kovárně jsem poprvé byl ve svých dvanácti a to bylo dávno. Velmi dávno.“ Řekl Garditt tajuplným hlasem, aby svým slovům dodal váhu.
„Výborně jen pojďte dál Garditte Gurnissone domluvíme se na podrobnostech.“ A ukázal trpaslíkovy dveře.
Po delší debatě se domluvili na měsíční spolupráci a na platu osmi stříbrných za den. Denně musí odpracovat deset hodin a bude-li potřeba musí zůstat i déle.
Kovárna byla nová a pěkná. Pec byla umě postavena, tak že ani v trpasličích říších se nenajde o moc lepší. Vybavení bylo dostačující na práci s železem,ocelí,Gáríjskou a dokonce i s Jimskou rudou.
„Bohužel tyto vzácné rudy nemám ve svém skladě i když jsem o nich slyšel. Byla by zde o ně malá poptávka a jsou příliš drahé, proto si je nemohu dovolit.“ Vysvětloval kovář Tim proč mu chybí tyto vzácné rudy.
Iriel si vedl obdobně. Se svými základy alchymie co dostal od dědečka se ukázal alchymistovy jako dostačující a se mzdou sedmi stříbrných na den odcházel potěšen i Iriel. A navíc se alchymista znal s místním knihovníkem a theurgem, takže měl Iriel dobrou výchozí pozici k rozvíjení sebe sama a ještě se stihl i uživit.
Večer se setkali u Třech koulí a zjistili, že zde nemají vůbec špatné pivo.
„Není sice nad trpasličí, ale toto je na lidské poměry velmi slušné téměř až výborné.“ Pochvaloval si jej Garditt a zhluboka se napil.
Kolem desáté večerní se v hospodě objevil i Gun.
„Ahoj Gune. Tak co jak se ti dnes vedlo?“ ptal se přátelsky Iriel.
„Ale jo dobře. Domluvil jsem spoustu dobrých akcí.“ Pochvaloval si Gun „Jak dlouho se zdržíte, abych věděl jak dlouho budu pod přísahou?“ zjišťoval Gun.
„Tak minimálně měsíc a pak se uvidí jak to půjde. Ale neboj nebudu tvých schopností moc zneužívat jen sem tam.“ Uklidnil ho Iriel
„Jo přesně tak Gune. My jsme jen využili situace, která se nám naskytla a proto jsi zde s námi.“ Vysvětlil jejich situaci Garditt.
„Tak to jsem rád, ale stejně jste mi nějaká podezřelá dvojce, trpaslík a elf? To se jen tak nevidí“ řekl Gun a spiklenecky na ně mrkl.
„Tož já jsem si Iriela celkem oblíbil. On není jako ostatní z jeho rodu“ řekl Garditt.
„Tak toho si velmi vážím“vrátil mu jeho lichotku Iriel „I já s Gardittem vycházím mnohem lépe než s ostatními.“ Odvětil elf.
Poté odešli společně k Egarovi domů, kde se vyspali a druhý den šli opět do práce.
Takto ubíhal den za dne, týden za týdnem až nastal čas ukončení jejich práce.Oba se zlepšovali velmi rychle a nakonec dovedli zacházet se svými nástroji velmi obstojně.
Jejich mistři je jen neradi pouštěli pryč, ale nic jiného jim nakonec nezbývalo.
„Tak co podnikneme Garditte?“ zeptal se Iriel.
„Tož já bych sehnal mladého Guna a poptal se na město ještě jsme si ho nestihli pořádně prohlédnout a to už jsme tu měsíc.“ Navrhl Garditt.
„To je dobrý nápad.“ Souhlasil elf a vyšli k Egarovi.
Zde našli Guna jak opravuje hodiny.
Nazdar Gune. Máš na nás chvilku nebo máte hodně práce?“ zeptal se Iriel a otočil se na Egara.
„Ale ne v pohodě jen takové drobnosti. Gune máš na dvě hodiny volno.“ Oznámil Gunovi a ten radostí povyskočil a už byli všichni tři venku.
„Nesnáším tady tuto práci, ale nic jiného neumím tak se tím živit musím.“ Stěžoval si hobit. „Proto jsem rád, když mohu s vámi někam povyrazit.“
„To nás těší, že jsi nás nezačal kvůli přísaze nenávidět“ odvětil elf.
„Pochopil jsem, že jste to udělali pro svoje bezpečí. I já bych to udělal kdybych to uměl a vyskytl se v takové to situaci jak vy.“
„Vidím, že jsi sice mladý, ale už jsi rozumný hobit“ usmál se Iriel.
„Za dva dny jsem plnoletý a mohu si už dělat co chci.“ Oznámil jim.
„Tož to sa ti bude líbit,když nebudeš muset poslouchat Egara co?“ usmál se Garditt.
„Tak Eagar je hodný elf. Myslí všechno dobře, ale ne vždy nejrozumněji. Mám ho rád,ale v některých věcech sním nemohu souhlasit.“
Gun je provedl celým městem. Ukázal jim řeku Iris, Itasský přístav,kasárna,čtvrť obchodníků,náměstí s kostelem boha Mustafy,boha nebes, a kaple zasvěcené bohyni Vegy,bohyně lásky a krásy, bohu Rigelovi,bůh poutníků, a bohu Gilexovi,bohovy bílé magie.Dále jim ukázal soud,radnici,kovárny,dům léčení a dům hajného.
Když procházeli kolem hájenky uviděl je hajný a zeptal se Guna.
„Ahoj Gune. Co to máš za zdatné společníky? Vidím, že pan trpaslík je zkušený válečník a pan elf zcela jistě nezaostává.“
„To je Garditt Gurnosson z rodu Grimů a toto je Iriel Kong. Jsou to moji nynější společníci a mám za úkol je provést městem.“ Odpověděl Gun.
„Ano slyšel jsem o vás. Teda spíš jen o Garditovi. Povídal mi o vás Tim. Podle toho co jsem slyšel musíte být výborný kovář a jistě ji válečník, protože se ve zbraních vyznáte.“
„Tož ještě, aby ne to bych robil ostudu všem trpaslékům.“ Odvětil Garditt „Jsem rád, že Tim o mě vypráví v dobrém. Co pro vás můžeme udělat pane hajný?“
„Jej jsem já to, ale nezdvořák. Hajný Tram, správce Itasských lesů a luk. Potřebuji pomoci a nerad se obracím na místní gardu, protože je tím jen obtěžuji a navíc je nemám moc rád, jsou nepříjemní.“ Řekl Tram.
„Tak ven s tím? O co jde?“ ptal se nedočkavě Garditt.
„No víte v lesích se objevila škodná a sám na ni nestačím. Podle stop se jedná o velkého medvěda. Odhadem asi pět sáhů vysokého.Natropil mi již škodu za padesát zlatých. Už ho nemohu nechat dál řádit v lese. Proto vás žádám o pomoc a pojďte se mnou na medvěda. Vím je to nebezpečný podnik, ale je to mojí povinností najít nějaké ochotníky, kteří samozřejmě za drobný peníz, pomohou Itasu od škůdců.“
„Nu musíme se poradit co ty na to Garditte? Hodina nám bude stačit?“ zeptal se Iriel.
„Tož v tomdle mám jasno. To je hotová výzva, kterů žádný trpaslík nemůže odmítnót.“
„To jsem rád, že to takto vidíte Garditte synu Gurniho.A co Vy Irieli Kongu? Přidáte se ke svému příteli nebo ho necháte samotného, aby si vypil plný kalich slávy?“ chytře se zeptal Tram.
„Jistě, že ne. Taková ostuda by to byla.“
„Výborně, tak v tom případě musím jít zařídit několik věcí a pozítří můžeme vyrazit na hon.“
„Za dva dny?“ zeptali se zároveň Garditt a Gun. Ale každý to myslel jinak.
„Tak pozdě?“ polekal se trpaslík.
„Až tehdy? To budu plnoletý a mohu jít s vámi“ Zaradoval se hobit.
„A myslíš si, že hodinář jako ty něco zmůže proti medvědovi, který je čtyřikrát větší než ty?“ zeptal se Tram. „Umíš aspoň bojovat s nějakou zbraní?“
Sotva to dořekl proletěla kolem něj dýka a zabodla se do dřevěnice za ním. Jen těsně minula jeho hlavu.
„Stáčí mi jen jeho oko či jiné slabé místo a je můj“ Uchcehtl se Gun.
„Hmm šikovný, ale nevím co zmůžeš takovým párátkem proti medvědovi.“
„Uvidíme. Bude přece plnoletý a má právo si již dělat co chce takže záleží jen na něm zdali opravdu chce jít na velkého medvěda či ne. Podle mě může, ale bude se držet v povzdálí a učit se zatím jen vizuálně nikoliv prakticky“ Navrhl Iriel.
„To je rozumné“ podpořil ho Tram. „Nic se mu nestane a ještě se naučí od zkušenějších jak na to.“
„Dobře jdu to oznámit strýcovi,pokud ovšem nechcete ukázat ještě nějaké městské části?“ oznámil Gun.
„Né děkujem, ale musíme si něco nechat na zítřek.“
„Já se jdu podívat do kostela Mustafy a pomodlit se za nás. Sejdeme se kolem osmé u Egara co ty na to?“ navrhl Iriel.
„No já se půjdu porozhlédnout do místních kasáren a poptám se na nějaký výcvik a ten čas platí.“ Souhlasil Garditt.
Iriel došel před kostel boha Mustafy.Otevřel velkou dubovou bránu a vstoupil do svatyně. Kostel byl rozsáhlý a mohutný. Jako všechny kostely tohoto boha působil majestátně a ohromoval lidi svou mohutností.
První čeho si Iriel všiml byly sloupy. Šestnáct sloupů ve čtyřech řadách,nádherně zdobených ornamenty všeho druhu. Po stranách byli čtyři půlkruhové oltáříky,v kterých byly obrázky svatých a vznešených církevních funkcionářů.Uprostřed byl jeden hlavní.
Byl obrovský. Velký anděl, snad dvanáct sáhů vysoký s obrovským drahokamem na medailonu,jenž byl zasazen přímo do jeho kamenné hrudi. Vše kolem bylo ozdobeno všemožnými ornamenty a rytinami, které na lidské oko uměli zapůsobit svou vznešeností, krásou a přitom byli jednoduché.
Iriel si klekl a začal se modlit.Kostel pomalinku začali zaplňovat lidé,elfové i hobiti. Iriel si toho všiml a posadil se do lavice.
„ Za chvíli začne mše tak proč bych nezůstal?“ řekl si pro sebe a čekal.
Zazvonil zvonek a vstoupil kněz ve fialovém rouše se stříbrnými ozdobami.
Obřad začal jako vždy čtením úryvku z posvátné knihy. Pak přišel na řadu rozbor úryvku. Posléze došlo na kázání. Kněz v něm mohl říci věřícím to co ho zrovna nejvíce tížilo a z čeho měl starost. Mši ukončila společná modlitba k Mustafovy a chvíle rozjímání.
Dnešní kázání Iriela velmi zaujalo a cestou domů si ho promítal jako kdyby to slyšel přímo teď.
„Bratři!Buďte na pozoru. Poslední dny mám těžké sny a moje obavy jsou stále živeny fakty. Kolem nás je zlo. Zlo, které se snaží zahubit vše dobré a nastolit vládu chaosu a bolesti. Posledních několik dní cítím přítomnost temné magie. Buďte opatrní a modlete se, aby duše nás všech byli uchráněny před tímto blížícím se zlem. Přijde brzy,náhle a přijde tvrdě.“
Tím ukončil kázání, které lidi nenaplnilo uspokojením, ale jen dalšími starostmi.A Iriela také. Ten kněz měl pravdu. I on cítil výkyvy magické energie někde na sever od města pod korunami Aramadského hvozdu. Nebyl si jist co to je a nyní to zjistil. Nekalé obřady, kouzlení zlých šamanů prostě to mohlo být cokoliv co mělo něco dočinění se zlem.
Málem přešel Hodinářství u Lístka jak moc byl zamyšlený nad tímto zjištěním.Ale to teď muselo na chvíli stranou. Chystali se na medvěda.A musel vstoupit do sfér, aby si zde připravil potřebné formule na tento boj.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak pěkné. Tak nebezpečné.Tak potřebné. To jsou sféry. Sféry jejíž skutečnou podstatu studují theurgové po dlouhá tisíciletí a stále jim úplně nerozumí. Ani mágové neznají podstatu sfér ani z poloviny jak theurgové. Mágy zajímá jen jak získat energii a moc, nikoliv jejich skutečná podstata. Tato skutečnost dává theurgům náskok oproti „obyčejné“ magii.
Iriel se posadil na postel a vytáhl si svůj váček. Vzal několik lístků a vložil si je do úst.Celou místnost naplnila podivná uklidňující vůně. Zavřel oči a začal se soustředit. Snažil se vstoupit do sedmé sféry což i pro Iriela je už obtížná akce, ale bylo to potřeba.
Soustředil se co jen jeho vůle dovedla. Po několika sekundách se dostavil tížený výsledek. Ucítil jak jeho vědomí opouští tělo a vydává se na těžkou pouť. Pouť do sfér neboli duševního světa.
Je to samostatný svět, který je neoddělitelně spjat se světem fyzickým a naopak. Každý tvor ve fyzickém světě má obraz duše ve světě duševním a každá duše má obraz těla ve světě fyzickém.
Iriel si byl toho všeho zcela vědom a proto když nyní vstoupil na půdu onoho světa nebyl nijak překvapen. Všude viděl proplétající se vazby a sem tam v dálce zahlédl nějakého slabšího démona. Byl to podivný svět.Svět plný barev,které se stále měnili a nic zde nebylo v pevném skupenství. Vše bylo pouhou myšlenkou, iluzí po které kráčela Irielova duše a, která stále měnila svou barvu a tvar.
Šel dál za svým cílem, který velmi dobře cítil. Šel k jednomu ze zřídel magické energie, která držela svět pohromadě a díky níž bylo možné spojení světa duševního a fyzického.
Postupoval pomalu, ale jistě. Musel si dávat velký pozor, protože původní obyvatelé sfér, démoni, neměli vetřelce moc v lásce navíc pokud šli využívat energii.
Kolem Iriela prolétávalo spousta jeho myšlenek a obrazů minulosti. Mezi nimi mohl připlout i nějaký démon a zaútočit na něj aniž by to čekal.Ale naštěstí se nic nestalo a mohl v poklidu dojít ke zřídlu. Démoni si moc dobře pamatují kdo si jak často chodí pro energii a může se stát, že theurgovi démoni zakáží vstup ke zřídlu a pak to má theurg smůlu a jeho návštěva byla k ničemu.Postavit se hordě démonů je i na většinu zkušených theurgů moc a proto raději opustí sféry nebo začne vyjednávat,pokud to moc potřebuje.
Nyní se to Irielovi podařilo bez sebemenších problémů. Nyní již musí „jen“ složit formuli tak, aby byla funkční.
„Tak vytvořím si jednu ohnivou a druhou lehkou světelnou to by mohlo stačit.“ Přemýšlel nahlas.
Zřídlo vypadalo jako malá kamenná fontána bez jakýchkoliv ozdob.Byla plná stříbrné látky které vypadala jako tekuté stříbro,jako rtuť ,ale bylo to husté. Nebylo to nic co by se vyskytovalo ve fyzickém světě. Byla to čistá energie sedmé sféry.
Iriel si vzal a začal ji opatrně vytahovat. Vytahoval ji po vláknech jak pavučinu a umě ji začal modelovat podle svých potřeb. Byla to spletitá práce a jedna malá chybka znamenala vytvoření špatné či nefungující formule. Kolem Iriela přestaly přeletovat jeho myšlenky a objevila se jen jedna jediná. Byla to myšlenka hotové fungující formule, kterou se snažil uplést z vláken energií.
První formule mu zabrala hodně času, ale tady čas nehrál roly. Ohnivá formule byla hotová.
„Hmm tak pro efekt mohu změnit jeho barvu“ a usmál se „Tak třeba zelený oheň“.
Vzal jedno vlákno a zakroutil ho do starodávné runy a přilepil na formuli. Pak začal splétat formuli světla. Ta byla očividně jednodušší a taky ji upletl velmi rychle. Dal světlu barvu světle modré a velmi jasné.
Nyní stačilo vytvořit vazbu mezi svojí duší a formulemi aby mohl kdykoliv vyvolat jejich obraz do fyzického světa. Jakmile měl toto uděláno v klidu a ve vší počestnosti se uklonil magické fontáně a odešel do stanovené vzdálenosti,aby mohl opustit duševní svět.V okolí fontány se nikdy nemohl zjevit ani odejít.
Iriel opět zavřel své oči a začal se soustředit. Začal cítit lehké lechtání, které posléze přešlo do pálení a poté se opět jeho duše vrátila do těla a nabyl vědomí.
Měl rychlý tep a rychle dýchal jakoby posledních několik minut běžel. Najednou vyskočil a strašně se lekl co se děje. Slyšel nějaký hluboký hlas, ale během několika málo sekund se uklidnil a posadil na postel. To Garditt chrápal.
„Mám štěstí, že se mi nic nestalo, když jsem byl pryč. Garditta by nezbudilo ani stádo slonů.“ Oddechl si Iriel a lehl si do postele a během několika chvil usnul.
…V této době byli elfové na výsluní. Jejich vědomosti a zručnost byla nepřekonatelná. Draci je naučili používání magie a elfové založili na jejich počest první kouzelnickou universitu.Teď po válkách zbylo draků nepatrná hrstka a proto se stáhli do ústraní a elfové byli odkázani sami na sebe. Nyní začali sami studovat podstatu magického
světa a rozdělili se tak na dvě větve. Jedni se jmenovali Tëtes, mágové, a druzí Mőklin,v lidské řeči theurgové.
Někteří považovali theurgii za temnou a proto jí pohrdali a zavrhli, ale jiní díky ní lépe porozumněli magickému světu a žili v něm v harmonii a strážci sfér, magického světa, je nechali na pokoji.
Tito strážci jsou bytosti stvořené magií a na fyzický svět chodí jen málokdy a hlavně je někdo na fyzický svět musí dostat. Toto umění se naučila část theurgů. Nazvali tyto ochránce magie Démony a tím vzniklo v therugii nové odvětví, démonologie, neboli nauka o démonech. Díky jejich harmonickému soužití s magickým světem mohou požádat démona o jeho pomoc. Né vždy to výjde a né vždy theurg přežije, hlavně pokud požádá mnohem silnějšího démona. Ten pochopí jeho prosbu jako troufalou a theurg za ni zaplatí životem.
Mágy nezajímala podstata sfér, ale pouze způsob jakým z nich nejrychleji načerpat co nejvíce magické energie. Tato jejich hamivost je často stála život a to tehdy, když jejich nenasytnost překročila hranice únosnoti a strážci magického světa je zničili. Mágové svým způsobem magickou energii kradly a proto je démoni neměli v lásce a ničili je.
V této době se theurgové s mágy téměř zničili navzájem, jak jejich nenávist rostla. Ale nejen mágové a theurgové, ale i samotní elfové. Válčil bratr proti bratrovi, syn proti otci, dcera proti matce, všichni elfové byli posedlí bojovat za svoji pravdu,svobodu a království. Nebýt obrovskému útoku skřetů asi by elfové zanikli. Skřetů bylo mnoho a později se této válce říkalo Druhá skřetí válka a měla obrovský dopad na život všech elfů. Díky ní se efové rozdělili na dvě druhové línie. Na zelené a temné. Zelení obývali lesy,věřili v boha Mustafu a další, kteří mu pomáhali tvořit svět.Pomáhali lidem a starali se o přírodu. Zato temní byli nakaženi Charingánovými myšlenkami a odtrhli se do ústraní. Nesnáší slunce,lesy,lidi,trpaslíky a hlavně zelené elfy. Mají vlastní kulturu a komunitu, ale velmi dobře utajenou před zraky elfů,lidí i trpaslíků.
Theurgové a mágové ,uzavřeli mír a šli učit magii i jiné bytosti než jen elfy. Lidé se učili rychle, ale neměli tolik vůle a inteligence aby se rovnali elfům, ale pár vyjímek se našlo a ty se stali hrdiny nejen lidských,ale I elfských mágů. Ostatní národy neměli magii rády a proto jí buď nepoužívali a nebo se nebyli schopni ji naučit.
Za to theurgii se naučilo kromě lidí i několik trpaslíků a hobitů. Byla sice těžší, ale nějakým záhadným způsobem k ní tyto rasy neměli odpor. Veškeré znalosti pak začali zapisovat do knih, aby z nich čerpaly další generace mágů a theurgů…
Pokračování knihy: Redenburgské legendy
Dasty