Kapitola 1. Noc Korfa
Slib.
Jaký význam má toto slovo,které často lidé vyslovují?
Je známo,že pro lidi téměř žádný,ale pro trpaslíky je to téměř zákon. Právě o tomto slibu přemýšlel Garditt.Trpaslík s drsnou tváří tvrdého válečníka, která nezná slitování se svými nepřáteli.Jeho jasně oranžové vlasy a dlouhý plnovous stejné barvy mu dodávají na nebezpečnosti.Avšak jeho vlídné hnědé oči dokáží být i přívětivé tak jak trpaslíci ke svým přátelům mají ve zvyku.Na první pohled bylo vidět, že tento válečník prošel již mnoho bitvami.Toto potvrzovala jeho 5 coulů dlouhá jizva táhnoucí se od levého ucha směrem k ústům.
„Proč já jsem to jen dělal?“ mluví si Garditt v duchu. „Taká chyba, proč jsem to udělal“ a napil se piva a podíval se před stůl s výrazem zděšení, opovržení a odporu.
Naproti trpaslíkovy, který naháněl strach, seděl elf.Důstojný,krásný a jemný jak mají elfové ve zvyku.Měl krásné kaštanové vlasy zastřižené na délku ramen a trošku špičatý nos,který vypadal, že byl zaostřen přesně podle elfích uší. To mu ovšem neubíralo na kráse a jeho nádherně modré oči přitahovaly pohledy všech žen.
„Já jsem tě o to neprosil,ty jsi to vyslovil sám“ řekl elf, když viděl pohled, který na něj Garditt vrhl.
„Proč my trpasléci jsme tak poctiví a držíme slovo, které dáme ať je to komu chce?“ Zastěžoval si a sklonil hlavu ke korbelu piva.
Co se vlastně stalo?
Jednoho pochmůrného dopoledne Garditt dorazil do vesnice jménem Elivares. Byla to elfská vesnice, ale byl tak vyhládlý po dlouhé cestě, že mu nic jiného nezbývalo.Našel jedinou lidskou hospodu a tam utratil své poslední peníze za jídlo.A vydal se opět na cestu.Elfové mu říkali, ať dnes nikam nevychází, že zdejší lesy jsou tuto noc nebezpečné,ale to by nebyl Gardit, aby se před nebezpečím schovával jak nějaká holka.
Vyrazil dál na svou osamělou pouť i přes varování jiných. Šel na jih. Když se začalo stmívat vzpomněl si na varování elfů,ale pokračoval nebojácně dál. Chtěl co nejdřív dorazit do Budwy, aby si tam mohl svým řemeslem vydělat na živobytí.Jak šel po tmě dorazil na louku, kde rostla vysoká tráva.Pro trpaslíky vysoká tráva.Garditt udělal Nexovo znamení a vyrazil vpřed. Probíjel se trávou, když najednou uslyšel zadunění.Jemné, ale trpaslíkovy neuniklo.Zastavil se a naslouchal.A v tom to uviděl.
Lidská hlava s lukem u ucha.Pak náhle ucítil bolest v pravé paži. Střelec byl přesný.
„To si vypiješ!“ zakřičel Garditt a rozběhl se vstříc střelci.
Udělal sotva pět kroků a nohy s mu začali podlamovat.Rána na paži ho divně pálila a Gardittovi to tehdy došlo. Šíp byl otráven a už se smiřoval se smrtí.
Najednou se probudil a nemohl se ani pohnout. Byl spoután pevně u kůlu. Otevřel oči a uviděl to co si nepřál vidět. Uviděl onoho střelce,který mu způsobil jeho zranění. Ale nebyl to člověk. Měl sice lidskou tvář a hruď, ale jeho nohy a pas chyběly. Místo nich měl koňský trup a nohy.
„Kentaur“ řekl znechuceně Garditt a kentaur sebou trhl.
„Ty jsi to přežil prcku?“ a uchechtl se.
„Ano a nejen to.Za chvíli budeš mrtvý ty a nikoliv já.“
Kentaur se nepřirozeně zasmál „Nějaký moc sebevědomí jako každý z vás malých. Vidíš tento oheň?“ a ukázal na vatru která hořela za ním. „Asi sis neuvědomil co je dnes významného. Dnes je noc Korfa.“řekl s posvátnou úctou a na chvíli se odmlčel.
„Víte vůbec vy podzemšťani co je to noc Korfa?Nevíte.Tak já ti to trochu vysvětlím.“ Řekl kentaur, ale pokračoval dál ve své činnosti. „Tuto noc všichni kentaři vytáhnou do lesů a každý musí donést našemu bohu jednu oběť, jinak se musí obětovat sám.“
„Takže ty mě chceš obětovat nějakému vaše zpropadenému bohu?“ zeptal se drsným tonem Garditt. „Tak na to rychle zapomeň, protože můj bůh je větší nežli nějaký váš rádo by bůh.“
Kentaur najednou skočil a tasil šavli a řízl Garditta do levé části tváře.
„Nikdy!Nikdy neurážej našeho boha.Ještě budeš rád,že můžeš být obětován.“
„Jediný kdo dnes bude obětován budeš ty a věřím,že Nex moji obět příjme s otevřenou náručí.“opáčil Garditt.
„Áááá tak ty jsi jeden z těch bláznů co uctívají Nexe? Boha smrti a dáváte mu krvavé oběti? Tak tím větší bude mít moje obět cenu.“ Řekl a zasmál se. Otočil se a odešel k ohni a kreslil šavlí něco na zem.
„Tak tobě se nelíbí když já urážím tvého boha, ale ty našeho klidně urážet možeš? Tož to si pěkně odpykáš ty mrcho!“ křičel Garditt na kentaura ve snaze získat čas,ale on nereagoval. Kreslil si svoje obrázky dál. Garditt se modlil k Nexovi, aby spálil duši tohoto kentaura za urážky, které řekl.
„Hotovo. Už zbývá jen jediná věc a můžeme začít.“ Pochvaloval si vše kentaur.
„A to je co?“ zeptal se Garditt i přes to, že odpověď již znal.
„No přece ty. Ty malý tlusťoučký.“ Usmál se kentaur.
„Jen se mě dotkni a slibuj ti, že Nex tebe i tvou duši spálí na uhel dřív něž mě obětuješ tvému barbarskému bohu!“ řekl drsným hlasem Garditt, i když věděl, že jeho šance na přežití jsou mizivé.
Další rána tentokráte kopytem do hrudi takovou silou, že Garditt málem ztratil vědomí.
„To si ještě řekneme, až se budeš zmítat v ohni“ řekl kentaur a chytil Garditta a táhl ho k ohni.
Garditt si všiml něčeho zajímavého. Za kentaurem se najednou objevilo světlo,mírné, ale přece jen to bylo světlo.
„A nyní se rozluč se životem bídný červe!“ řekl mu kentaur, položil ho na vrchol vatry a pevně ho připoutal.
„Vážně si myslíš, že ti to projde?Vzpomeň si na mé varování a přemýšlej o něm dokud máš čas.“ Varoval jej Garditt.
Kentaur pozvedl pochodeň „Takové hloupé řeči nemám rád,ale je pravda, že ses snažil dobře.Korfe, přijmi oběť svého služebníka v tento posvátný den!“ zakřičel kentaur k nebesům a najednou mezi ním a trpaslíkem vybuchl oheň.
Gardittovi se roztrhla lana,kterými byl poután k vatře a skutálel se dolů a z kentaura zbyl jen popel. Garditt viděl blížící se stín.
„Ať jsi kdo jsi zachránil jsi mě, a proto ti tuto laskavost oplatím taky.“
„Dobře.Beru to jako slovo trpaslíka a budu si ho pamatovat.“ Odpověděla mu ta bytost.
Pak udělala pár kroků ke Gardittovi a dopadlo na něj světlo a odhalilo tvář důstojného, krásného a jemného elfa, který teď předním seděl v hospodě, kam se společně odebrali po této události, která na okamžik spojila jejich osudy dohromady.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Všichni co je viděli si na ně ukazovali prstem a divili se co je to za divnou dvojci.Trpaslík a elf.
„Víš vůbec kam jdeme Garditte?“ ptal se elf.
„Tož jistě. Jsme na cestě do Budwy, abych si tam vydělal nějaké prachy na jídlo,elfe“ odpověděl nevrle.
„Jmenuji se Iriel Kong už jsem ti to říkal stokrát.“Obořil se na něj.
„Iriel nebo elf není to fuk? Splním svůj slib a pak pudem každý po svém.“
Iriel poznal, že je to zbytečné a nereagoval na jeho narážku a raději se díval kolem dokola, protože v lese se skrývají všemožná nebezpečí.
Šli již třetí den a stále to vypadalo, že Budwa je pro ně nedostupná, přitom Iriel věděl, že není od Elivares dál než 60 mil a to jistě trpaslíkovým tempem dávno ušli. Snažil se mu to celou dobu vysvětlit, že jdou špatně, aby se stočili víc na východ,ale trpasličí tvrdohlavost se projevila jako velký problém.
„Neboj elfe idem dobře. Není čeho sa bát“ říkal mu vždycky Garditt,ale Iriel se bál. Živili se již čtyři dny jen tím co našli v lese a na to on nebyl zvyklí.Iriel, učeň svého dědy, známého a všemi ve vsi uznávaného theurga Feronda. Nebyl sice šlechtického rodu,ale špatně si nežil. Hned po starostovy a knězi byla jejich rodina nejbohatší ve vsi a to něco znamená.
Pátého dne jejich poutě les začínal houstnout a mraky byly stále tmavší. Šli stále dál a Iriel už se nesnažil trpaslíkovi říkat, že jsou špatně a tiše ho následoval a zaobíral se vlastními myšlenkami.
„Garditte musíme najít nějaké místo kde přespíme,v noci bude strašně pršet.“ Řekl.
„Nebuď netrpělivý pane elfe již se na tom pracuje.“ Odpověděl s klidným hlasem.
Šli až do soumraku.Už byla pořádná tma a rychle se ochladilo.
„Musíme si pospíšit. Teplota klesla o několik stupňů a vlhkost je větší než před chvílí.“vybízel elf k rychlejšímu tempu.
„Elfe vidíš tam ty skály?Asi ne, jak byste vy elfáci mohli viděl ve tmě lépe než trpaslíci? Je tam jeskyně,která nám nabídne k přenocování ideální podmínky“ odvětil Garditt.
„A co když již svou pohostinnost nabídla již někomu jinému?“ strachoval se elf.
„Tak se buď o ni podělí a nebo má problém“ a pohladil topůrko své sekery.
Garditt měl pravdu. Za několik málo minut dorazili k ústí jeskyně. Linul se zní strašný smrad.
„Tak to je hnus.Tam nejdu.“ Řekl Iriel.
„Tak nechoď můžeš spát v dešti, jestli se ti to zdá být lepší.“ Odvětil Garditt a pod vous si zabreptal „Ti elfové só jak slečinky“ a vešel do tmy jeskyně. Iriel ho neochotně následoval.
„Není to tu nádherné?“ zeptal se trpaslík „vidíš máme tu i dřevo“ a ukázal na dvě poskládané otepi dřeva.Za chvíli v jeskyni plápolal oheň a venku slyšeli bubnování deště.
„No konečně nějaká noc, kterou strávíme pěkně v teple“ pochvaloval si Iriel. „Musím ti poděkovat za toto pěkné přístřeší,až na ten smrad.Nevíš čím je způsoben?“ zeptal se Garditta.
„Nemám páru velkej,ale není to smrad žádnýho nebezpečnýho tvora to vím.“ Odvětil Gardit a vytáhl kus srnčího masa a začal jej opékat.
„Hmm voní to výborně Garditte“ pochvaloval si Iriel.
„Ty jo tendle elf není tak namyšlenej jak všici ostatní elfáci. Dá se sním i normálně bavit. Něco na něm asi bude.“ Řekl si v duchu Garditt a opékal dál. Najednou to ucítil.
„Připrav se na boj elfe. Cítím je tu.“ Zašeptal a vytáhl svou sekeru a válečné kladivo. Když držel tyto mohutné zbraně,které by normální člověk sotva udržel, nebylo divu proč ještě žije. Byl to pan válečník.
„Co se dějě?“ zeptal se elf a v jeho hlase nebylo znát žádné známky strachu. „Co to je za potvory?“
„Skřeti. Podle smradu počet určit nejde tak se připrav na tuhý boj. Už o nás ví.“ Odpověděl Garditt a umě se schoval do stínu jednoho z výběžků skály.
Iriel,theurg který ještě nebyl moc vycvičen v boji, si chytil jednu z již předem připravených formulí a čekal. Asi po deseti sekundách je slyšel. Trpaslík jen cítil a mohl určit jejich přítomnost, ale elfové lépe slyšeli a určovali i jejich počty.
„Šest. Šest proti dvěma? To nevypadá dobře“ řekl si Iriel a už si připravil i druhou formuli a pevně sevřel svou hůl, se kterou dovedl bojovat celkem slušně.
Skřeti se objevili. Sledovali oheň a začali se připravovat na nějakou společnost.Tu ovšem nikde neviděli. Garditt byl sice blíž,ale dřív než vyskočil ze svého úkrytu,pozvedl Iriel svou paži a ukázal mezi dva skřety,kteří byli od Garditta nejdál a zakřičel.
„Airá!“ a mezi skřety nejednou vybuchl ohnivý prstenec, který spálil dva skřety a třetího nepěkně ožehl.
To byl signál pro Garditta,který s bojovým řevem trpaslíků vyskočil z úkrytu a běžel na své protivníky.
První padl na zem dřív než stihl cokoliv udělat. Sekyra mu rozsekla bok a kladivo mu rozdrtilo lebku. Zbylí tři již byli připraveni na tvrdý boj.
„Jen pojďte sviňuchy zelené!“ křičel Garditt a už dotíral na druhého skřeta.
Ten, který byl popálen Irielovým kouzlem se na něj podíval a zasýpal svým odporným hlasem.
„To sssssi odpiiiikaš býýýdnééé uchooo!“ a rozběhl se s mečem k Irielovy. Kouzlo by seslat nestihl, proto se připravil na tvrdý boj. Skřet byl sice silnější, ale elf byl rychlejší a přesnější. První úder vykryl, obtočil se kolem rozběhlého skřeta a ze zadu mu zasadil úder do hlavy. To skřet nečekal a udělal pár kroků navíc než se otočil a to stačilo Irielovy, aby zasadil další přesně mířenou ránu. Skřet měl kroužkovou zbroj takže byl dobře chráněn, ale elf věděl kam má udeřit, aby způsobil bolest. Přesný úder pod koleno udělal své. Skřetovi se podlomila noha a zavrávoral. Iriel neváhal a zasadil poslední ránu do krku.Vyšel praskavý zvuk a Iriel se jednu chvíli bál, že si zlomil svou hůl, ale pak zjistil že to byl skřetův krk.
Garditt mezi tím zatláčel oba skřety, kterým již tekla jejich odporně zelená krav z ran.
„Chceš pomoct?“zakřičel na něj Iriel.
„Ty už jsi hotov stou svou zelenou tlamou? Tak to si nemohu nechat líbit“ odvětil Garditt a jeho síla a frekvence úderů se ještě zvýšila. První skřet nestihl uhnout s rukou jenž svírala meč a Gardittova sekyra mu s chirurgickou přesností oddělila předloktí od paže a skřet se svalil k zemi. Druhý už byl pro Garditta jen zákusek.
„Tož nevedl sis špatně Irieli Kongu“ řekl Garditt a mírně se na něj pousmál. „Je v tobě asi něco víc než v jiných elfiskách.“ Pochválil si jej.
„Děkuji ti Garditte synu Gurniho z rodu Grimů a věřím,že tvé předsudky vůči mě jsou zažehnány a staneme se přáteli nikoliv kvůli slibu, ale kvůli nám samotným.“
„No ešťa sa rozmyslím zatím pojďme vyhodit ty bestie než to tu bude smrdět víc než do teď. Jejich meče jsou k ničemu,ale našel jsem u nich váček se zlatem a jeden prsten. To vše jistě ukradli nějakým lidem. Co ty na to?“ zeptal se Iriela.
„No asi ano ještě jsem neviděl skřeta, který by si vydělával peníze nějakou poctivou prací.“ odvětil. „Hle na tom prstenu je něco napsané!“ řekl Gardittovy a šel s prstenem k ohni.
„Pro Elen“ stálo na prstenu.
Oni museli zabít nějakou ženu jménem Elen, ale podle velikosti prstenu nebyla buď moc velká a nebo…a nebo to bylo ještě dítě“ dodal s údivem Iriel.
„To je těm sviňuchám podobné“ zavrčen znechuceně Garditt. „Nic běž sa vyspat já budu mít první hlídku pak ťa vzbudím“
V noci se nic již nestalo,jen přestalo pršet.
Ráno, když vyšli z jeskyně je přivítalo překrásné letní počasí i když se již léto ještě nebylo v plném proudu. Stoupající mlha dodávala hustému lesu překrásnou podobu.
„Tato část lesa je hodně stará. Starší než můj děda bych i odhadoval.“ Řekl Iriel.
„To nás nemůže nijak rozhodit.“ Odvětil Garditt „musíme pokračovat dál.“
Šli stále na jih a byli si jistí, že na jihu nějaká vesnice musí být.To, že nedojdou do Budwy jim bylo jasné, proto hledaly dál. Během jejich cesty se vyhnuli díky jejich sluchu a vidění spoustě nebezpečné zvěře a jednou dokonce obešli i velkého medvěda,kterého uslyšeli díky jeho hlasitému bručení. Garditt ho chtěl sice zabít, ale Iriel mu to rozmluvil, že musí co nejrychleji do města.
„Kurňa už mě to nebaví,jsem sice elf a mám les rád ale jsem taky theurg a musím někde v klidu rozvíjet svoje magické schopnosti a to uprostřed lesa nejde.“ Zastěžoval si.
„Neboj Irieli už jen tak půl dne možná míň a jsme v nějakém městě.“ Ujistil ho Garditt, ale Iriel mu moc nevěřil, ale nic neříkal.
„Ha! Vidíš řeka. No dobře říčka, ale bude zní řeka a lidské města leží u řek. Pujdeme po ní a někam dojdeme. Měl jsi pravdu Garditte!“ zaradoval se Iriel.
…Takto žili společně v klidu a pokoji a pomáhali prvním novým obyvatelům planety. Nazvali je Ilodil, neboli Elfové.
Takto žili po dlouhou dobu dokud se neprobudil temný bůh Charingan a nestvořil pekelnou napodobeninu těchto tvorů. Byli jen z kostí a nebo polorozpadlého masa. Elfové tyto tvory začali nazývat Geres, neboli Draci. Pekelní draci vnesli mezi Elfy a hodné draky zlobu svého pana a oni se začali bouřit. Až jednoho dne to vyrostlo v masovou válku. K pekelným drakům se nechalo zlákat i několik druhů hodných a vytvořili armádu na zničení všech draků a elfů na zemi.
To se nelibylo zlatému drakovi a proto si vzal některé draky jako armádu. Zbytek draků zustali neutralní a těchto válek se většinou neúčastnili.
Každy drak vynikal něčím jiným. Bílý měl chladný dech a přitom byl mrštný, ale za to neměl rád teplo. Proto přebýval převážně v severnich končinách.
Zelený byl pánem lesů. Jeho lepkava žíravina zničila vše co bylo v cestě.
Červený byl velmi horký a silný zato nevynikal inteligenci. Stejne tak jako žlutý.
Černý navštěvoval různé světy i mimo planetu. Byl nesmírně chytrý, ale nebyl podlý.
Zato rudý byl silný,méně inteligentni a podlý. Využil všeho jen aby hodným drakům a elfům způsobyl co nejhorši věci. A bylo jich spoustu dalších, hodných i zlých.
Všichni se málem vyvraždili, až nakonec do toho zasahl bůh Mustafa a vytvořil druhé dílo. Byli jim trpaslici. Malé, ale silné a houževnaté bytosti. Ti se spojili s elfy, jakož to s nejvíce sobě podobnými a bránili se drakům společně. Ale i zde dopadlo tvrdé kladivo Charingana.
Vnesl mezi ně nenávist, jako mezi vše živé. Proto se trpaslici stáhli do hor, kde se citli mnohem bezpečněji než-li s elfama v lesích. Protože draků ubývalo Charingan vytvořil další pekelné stvůry. Na výsměch elfům vytvořil odporné bytosti,původem z elfů, které pojmenoval Heruti, neboli skřeti. Ti napadali trpasličí pevnosti a plenili vše na co narazili.
Skřeti se ukazali mnohem učinější než-li draci, protože jejich vývoj byl rychlejši a navíc, narozdíl od draků, se časteji množili, lépe řečeno až příliš rychle.
Tuto situaci nemohl Mustafa jen tak bez povšimnutí. Trpaslici vladli horám, elfové lesům, a proto bylo zapotřeby někoho kdo bude vladnout pláním. Do třetice zasáhl a přivolal Humaion,lidi.
Vzrůstem větsi než elfové, ale zato byli slabši než trpaslíci a měli velmi slabou vůli. Snadno se nechali zlákat Charinganem k pekelné straně. Nyní se síly částečně vyrovnali. Lide byli jakymi si posličky mezi trpaslíky a elfy, kteří se navzájem nesnášeli. Ale jakmile skřetů a všech dalších Charinganových nestvůr přibývalo, začali si uvědomovat, že potřebují jeden druhého a tim vznikla velká koalice. Spojením lidí,elfů a trpaslíků se podařilo skřety zredukovat. Ale tento souboj potrva navěky.
Draci se této příšernosti nehodlali učastnit a stahli se mimo dosah skřetů a koalice, kde vyčkávaji na svůj návrat…
Pokračování knihy: Redenburgské legendy
Dasty