Předem se omlouvám za chyby v textu - kopírováním z wordu se to trochu pokazilo, a už se mi to nechce všechno opravovat:-)

CHARAKTERNÍK

Sepsán Gardittem Grimem

dne Dorlo, lornu Gist, Giadur v období Květu roku 3955. Třetího věku.

Psáno 79 dní, 16 lornů a 1 dur.

Postava a její historie

Trpasličí rok:

Trpasličí rok má 8 durů, přičemž každé dva skládají jedno ze 4 období. Tři dury mají každý 45 dní a pět durů má každý 46 dní.Dury se dále skládají z devíti lornů. Každý lorn má 5 dní, kromě posledních lornů v durech, které mají 46 dnů. Tyto lorny mají 6 dní.

Rok začíná obdobím Květu a končí obdobím Chladu.

Den má potom 24 fristů, každý frist 60 kirko(1. pád: ten „kirk“), každý kirk má 60 jisek(=lidsky jeden tep)

Stručný životopis:

  Narodil sem sa v pevnosti Rindol asi 50 mil východně od Kiliring-Kern, na pokraji Khurzd-Murnok. Tu sem žil celých 40 let. V mládí sem byl nucen sa umět bránit; do 20 let mňa k tomu nutil o 7 let starší bratr, pozdějc Skřeti.

  V devíti letech sem poprvé rozbil držku jednomu 17-ti letému lidskému spratku za to, že nesplnil dohodu, když sem sa s ním vsadil o 3 měďáky, že ho porazím v páce, a měďáky mi po své porážce nechtěl dat(to, že sem ho porazil překvapilo mňa samého. Já sem ho totiž vyzval pouze kvůli své cti). Silný sem byl proto, páč sem makal v dolech v Khurzd-Murnoku a taťka mňa zrovna začínal učit kovářskému řemeslu. Řeknu Ti, že do tej doby sa mi všeci eném smáli a mysleli si, že su kdovíjaký chuligán, kerý nic neumí… Potém si sice všici porád mysleli, že su chuligán, ale už ne kdovíjaký, už všichni věděli že nejsu enom stará bačkora, ale že zo mňa aj něco bude a navíc, a to je nejdůležitější, ke mně začali mít respekt. Tehdy sem sa naučil, že když chceš, ať sa k tobě všeci chovajů tak, jak chceš ty, mosíš jim k tomu dát důvod. Od tej doby sa mi začal líbit život, proto už sa všem snažím ukázat, že si se mnou nemajů nic, čeho by mohli litovat, začínat.

  V deseti letech, po třičtvrtě roku učení kovářství, sa mi podařil vyrobit první použitelný meč, a tak sem ho též jako první pojmenoval. Jmenoval sa „Meč Zmatku“ a prodal sem ho za krásné tři stříbrné a pět měďáků jednomu sousedovi, kerý sa začínal učit bojovat.

  V tej době mě otec ukázal aj hlubší části dolu, kde sa nachází víc a též lepšího materiálu na kování. Stále sem však do většiny chodeb měl zakázané chodit. Říkal že tam su velmi nebezpečné věci. To byl další důvod proč se mi tam chtělo jít, jenže pak ještě dodal, že když tam pudu tak mi strašně nařeže. Tak sem si to rozmyslel protože taťka už mi předtím jednou nařezal a nechtěl sem to zažít znova. Bylo to za to, že sem mu v šesti letech naschvál shodil z kovadliny 300 mincové kladivo na nohu a strašně sem sa tomu smál.

  Ve dvanácti letech už mi kování mečů docela šlo a tak sem sa začal učit vyrábat sekery. Ty se vyrábajů o hodně hůř. První použitelná se jmenovala „Rotig“ a doteďka ju používám jako vrhaců zbraň. Na to, že byla jako první použitelná, je velmi kvalitní a nejlepší vrhací jakou sem kdy vyrobil. To bylo ale hlavně tím, že se u nás ve vesnici předtím zastavil pojízdný prodejce, kerý prodával vše, co se dalo za velmi nízké ceny. A též skvělý kov kerému říkal Jimská ruda. Když k nám vjel nikdo mu nevěřil a všici si mysleli že je to šarlatán, ale jakmile všici zjistili, že to co prodává je opravdu pravé a velmi kvalitní, vše se rychle změnilo a obchodník si při odjezdu místo zboží vezl mnoho zlatých. Teď když se nad tím tak zamýšlím tak mě napadá že to byl s největší pravděpodobností zloděj, ale na tom už teď nesejde. Každopádně Rotig mi zostal až do teď.

  Je zvláštní že zbraně sem vyráběl od devíti let, ale až ve třinácti mi dal otec do ruky sekeru na boj. Předtím sem s ním eném chodíval na lov se dívat, jak kuší zastřelí srnu nebo zajíce a to mě příliš nebavilo, páč sem mosel být porád potichu a eném sa dívat. Tehdy to ale bylo jinak. Měl sem jít na pravý lov na medvěda. A tenkrát to neměl být otec kdo měl lovit. Byl sem to já. Do té doby jsem si myslel, že vím vše o lovení, co potřebuju. V tom momentě jak sem držel sekeru sem zjistil, že nevím nic. Ale otec říkal, že nejlíp sa učí činěním se a ne seděním doma na zadku. Řekl mi, že už vím dost na to, abych dokázal ulovit medvěda. Řekl mi, že mosím jít sám a že, když to nezvládnu, tak nejsu jeho syn. Otec mi ještě oznámil „Synu. Držíš jednu z nejlepších seker, jaké sem kdy vyrobil, tak si toho važ a přines ji zpět v celku.“ Poté za mnou přišel ještě bratr, „Hé ty. Já si vezmu tvé zbraně až budeš mrtvé jó? Che che che!“, čímž se mi ohromně zvedl strach, už tak hodně velký, na dvojnásobek.

   Před odchodem jsem si ještě vzal svoju vlastní kuš, kerů sem dostal od jednoho hodného pocestného, a svůj Rotig. Vyrazil sem asi frist po západu slunce na západ. Nejdřív jsem šel po cestě. Po několika mílích, jak už začala být tráva na loukách vyšší, jsem odbočil na louku. Už byla úplná tma. Jenom srpek měsíce se bezmocně snažil osvětlit okolí. Kdybych nebyl trpaslík a neměl infravidění určitě bych skoro nic neviděl. Tehdy sem si nabil kuš, což mi pozdějc zachránilo život. Šel se nějaků dobu v houští sahající mi po hruď a v tom sem uslyšel zašramocení. Ze zkušeností sem ponal že jde o zajíce, ale i tak sem byl podělaný jak bačkora. Šel sem dál, protože o zajíce sem neměl zájem. Asi půl fristu se nic nedělo a potom, jak už mi tráva sahala po uši, sem ho uviděl, když se postavil na zadní. Stál tam asi dvaapůl sáhový medvěd necelých dvacet sáhů ode mě. Měl obrovské tlapy a drápy na nich, ostré jak břitva, měly aspoň 10 coulů. Měl velkou hlavu na níž zářily jasné, jako dvě červené světlušky ve tmě, rudé oči. Při pohledu do nich všechen strach zmizel a místo něho přišla stokrát větší panika. „Jak sem se sem dostal? Proč sem poslechl otce? Proč sem nedal na slova bratra, který mi tvrdil že to nepřežiju?“ ptal sem sa sám sebe. Ale to už bylo pozdě. Medvěd mňa právě zpozoroval, otevřel tlamu a začal řvát. Pohled na jeho tesáky sem nevydržel. On se už rozběhl k tomu aby mňa rozsápal. Otočil sem sa a chtěl sem prchnout. Ale v tom se ve mně probudila nějaká doposud spící touha. Něco, co mňa donutilo otočit sa, chytit pevně sekeru a rozběhnout sa proti medvědovi. Tehdy sem si všiml, že sekera jasně září. Nevěřil sem vlastním očím. Můj otec vyrobil pravů runovů zbraň. Jak to že sem o tom nevěděl? Touha zabíjet stoupala stejně jako se velmi rychle zesvětlovaly runy na ostří. Tehdy jsem poznal co opravdu jsem a co budu po celý zbytek života. Trpaslík. Válečník. Ano. Mocný válečník, který ve třinácti letech zabil dvaapůl sáhového medvěda. Běžel sem a s každý dalším krokem sem sa těšil, až medvěd bude mít v sobě zaraženou sekeru. Sekeru, kerů držím já. Ty dvě jisky, keré uplnynuly od startu obra, plynuly jako věčnost. Každý okamžik sem čekal, že do něho narazím. Viděl jsem jak se třepající tráva posouvá ke mňe. A já k ní. Ve skutečnosti sem neměl sebemenší šanci, páč medvěd byl mnohem těžší než já. Bylo jasné, že umřu. Ale já sem věřil, že vyhraju, že ho skolím jako zajíce, že já nikdy neprohrávám. Život mi zachránilo neuvěřitelné štěstí.  Napřáhl sem sa a medvěd, kerý nečekal že jsem tak blízko na mě právě skočil. Jenže skočil moc vysoko. Nečekal že poběžím tak rychle. Ťal sem do něj vší silou, když byl zrovna nademnou. Rozpáral sem mu břicho a ten sa skácel k zemi. Za letu z něho vystříkla krev a při dopadu z něho vyletěli vnitřnosti do všech stran na trávu, v níž to jenom zašustilo. Byl sem celý od krve z nějaké tepny, kerů sem mu při seknutí přeťal. Chvíli chroptěl, ale potom zdechl. A bylo po všem. Tolik strachu, kerý umlčelo jediné máchnutí sekery. Tolik touhy, kerů uhasilo jediné máchnutí sekery. Tolik radosti, kerů započalo jediné máchnutí sekery. A tolik krve. A tak tomu bude po celý následující život. Jediné máchnutí rozhodne o všem. Vzal jsem medvěda na záda, sám sem se divil, že ho unesu, i když je pravda že z něho půlka vyletěla břichem. Přesto byl neuvěřitelně těžký. Každých 5-10 kirko sem si musel dát pauzu. A šel jsem pomalu. Po cestě na mě stékaly ještě zbytky vnitřností. To mi však vůbec nevadilo. Měl sem radost z obrovského vítězství. Šel sem ne přímo k cestě ale rovně domů ať mám co nejkratší cestu. A to byla ta chyba, kerů sem tu noc udělal. Tehdy sem však nic netušil. A ani tušit nemohl. Šel sem dál asi patnáct kirko a dostal sem sa na nízků trávu. Tam sem si dal další pauzu. Nemám tušení jak, ale najednou se za mnou ozvalo něco, co mě v momentě postavilo na nohy. Pár sáhů za mnou stál skřet, kerý se křenil a něco mumlal, z toho co sem znal z jejich řeči sem rozuměl akorát slovu „smrt“. To mi stačilo k tomu abych vytáhl Rotig a vrhl ho po něm. V házení zbraní sem měl pramálo zkušeností a tak sem byl šťastný že sem ho zasáhl aspoň do nohy. Složil se na zem, ale za chvílu sa za mnou hnal po kolenou a rukách jako nějaký ohavný vlk. Chtěl sem si vzít sekeru ale zjistil sem že je pod medvědem. Blížil se velmi rychle na to jak byl zraněný. Právě tehdy mi zachránila život nabitá kuše, kerů sem měl zavázanů na boku. Mířil sem přesně a skřet se ani nestihl vzpamatovat. Najednou mu z čela trčela šipka. Skřet lehl. Vzal sem sekeru zpod medvěda a usekl sem mu hlavu. Chtěl sem, ať, až budu vyprávět příběh doma, mi všichni uvěří, že sem zabil skřeta. Vzal sem si ještě Rotig a vyrazil dom. (Kdyby tam tu noc někdo byl, viděl by mladého trpaslíka, jak nese na zádech gigantického medvěda, v ruce drží hlavu skřeta s šipkou mezi očima a má na opasku zavěšené dvě sekery a kuš. Určitě by si myslel, že to je démon z temných jeskyní, který vyšel ze svého úkrytu, aby se nasytil. Nikdo to ale vidět nemohl, protože široko daleko nebyla živá duše.)

  Od té doby nosím hábit z medvědí kůže. Od té doby mě znala celá pevnost ne jako chuligána, ale jako bojovníka. Od té doby byl na mě otec velmi pyšný.

  V patnácti sem poprvé viděl elfa. Něco tak ohavného sem do té doby ještě neviděl. Všichni lidi říkají, že sou to překrásná stvoření, a všichni trpasléci, že sů odporní. Myslel sem, že u trpaslíků je to způsobeno osobní nenávistí, ale jakmile sem ho uviděl, pochopil sem, že je to holý fakt, že jsou odporní. Jakmile však na mě promluvil bylo to ještě horší: „Hej ty v té medvědí kůži! Nepůjčil bys mi tři zlaté?…Ale noták. Si jenom skočím do bordelu a hned su zpět a vrátím ti je.“ Myslel sem že mňa šálí sluch. Tak hnusný skřek sa jen tak neslyší. „Nepoščám! Vy Elfi ste známí tím, že nedodržujete sliby a nejste čestní,“ odpověděl sem. Elf sa začal řehnit a odpověděl „Sliby? Čestní? Co to je?“ a řehnil sa dál ještě víc. V té chvíli sem mu měl sto chutí jednu vrazit, ale ovládl sem sa. Elf pevností jenom projížďal, takže nebyly žádné větší problémy.

  V sednácti, zaútočili na našu tvrz poprvé po dlúhé době skřeti. Bylo jich málo, ale vůbec sme je nečekali, a tak několik trpaslíků padlo. Mezi nimi i jeden můj dobrý kámoš Rudar. Byl to velmi moudrý a čestný trpaslík. Je smutné, že padl zrovna on. Ale taková je válka. Vždy umřou ti, keří by neměli.

  Ve dvaceti mi umřel bratr. Byl opilý v hospodě a hádal se s krollem. Vyprávěl mi o tom jeden známý, kerý tam ten večer byl: Kroll tvrdil: „Hé… rékám dezed a dezed je trized!“ Bratr oponoval: „Co to meleš deset a deset není třicet ale dvacet!“ Kroll: „Héé…néé ma mama me rect dezed a dezet trizet!“ Bratr: „No tak to ti říkala blbě!“ Kroll: „Ty rikat moje mama lhat?!“ Bratr: „Ne, eném to špatně věděla.“ Kroll: „Tssóóó??!!! Moje mama ne blba!!Ty umrit za to co ty rict!“ Bratr: „Cože to sem neréka….“ víc už domluvit nestihl protože mu přiletěla pěst. Krollí pěst. Pěst, kerá vždy daruje bezvědomí. Kroll potom vytáhl svůj kyj. To už všichni věděli že je zle a snažili se ho chytit. Nestihli to. Můj brácha ležel na zemi. Kroll se napřáhl svým kyjem a rozlisoval bráchu na zemi úderem do hrudi.

  Tehdy, jakmile sa o té události dověděl otec, sem ho viděl tak, jak bych už nikdá víc vidět nechtěl. Jakmile přišel do hospody se svoju ďábelskú sekerú, začal pohledem všecky vraždit. Aj ty, na keré sa vůbec nedíval. Nastalo hrobové ticho. Ne ticho také jaké znáte, ale také, že by bylo pučút aj tlukot srdcí; kdyby tloukly. Vypadalo to jako by utichli i ptáci a všechna zvěř venku. Dokonce i krb jakoby ztichl a jenom poblikával. Kroll ho ještě neviděl a tak si sám pro sebe řekl „Blbé trpaslék. Ma mama ne blba!“ Potom sa však otočil. Jejich pohledy sa střetly. Bylo to jako keby sa srazily dva proti sobě plnů parů letící draci. Jeden by však letěl dál jako by sa nic nestalo a ten druhý by sa rozdrtil. Můj otec by byl ten první. Krollova typicky zelená barva sa skoro v jednom momentě změnila na zfialovělů, poté zežloutlů a poté zbledl světlej, než kostlivec, kerého právě okousaly dočista krysy. Kroll otevřel hubu a okamžitě sklopil oči. To ale nepomohlo. Můj otec svoju sekeru, kerů by jakýkoli člověk stěží unesl, vrhl po krollovi takovou silou, že když se chtěl krýt svým kyjem, tak ho prosekla, s hromovým prasknutím jím i krollem proletěla jakoby tam nic nebylo a zarazila se celá od krollích vnitřností a krve hluboko do dřevěné zdi, kde vytvořila otvor až ven. Nejdřív dopadl kus kyje na zem, potom se kroll s dírou, kerou šlo vidět skrze něho, skácel na mého bráchu. Můj otec sa rozběhl a kopl do krollovy hlavy tak, až celý odletěl o dobrý sáh a půl dál. Ticho zůstalo. Byly slyšet pouze otcovy kroky, když si šel pro sekeru a pro syna; potom bezeslov odešel. Ticho bylo stále. Jenom sem tam někdo polkl.

  Do toho dne nikdo nic podobného neviděl. Všichni věděli, že můj otec je silný a velice mocný válečník, ale tohle bylo mnohem víc, než si kdo dokázal představit. Zprávy sa okamžitě roznesli po celej osadě.

  Dva roky na to začali chodit skřeti v téměř pravidelných intervaloch. Od té doby chodili přibližně jednůc za dur. Sem tam někdo umřel. Naučili mě líp sa bránit, odolávat strachu, kerý pomalu ale jistě ustupoval, až nakonec skoro žádný nezbyl. Zbyla jen nenávist ke všem takovým stvořením. Začal jsem dokonce postupem času milovat okamžiky, kdy přijdou, ať jim možu rozporcovat ty jejich panděra.

  Proto též začala být povinná docházka do válečné univerzity pro všechny trpasléky starší patnácti let. Nastůpil sem na ňu ve třiadvaceti. Toť sem sa naučil kromě bojovální i číst a psát. To mňa těšilo, páč od tej doby sem sa toho v knihách hodně dověděl o kování, bojování, aj o legendách našeho národa.

  V devětatřiceti sem už začínal být dobrý válečník. Právě toho roku sa však stalo to, co mi naprosto změnilo život. Skřeti toho roku byli nějací mírumilovní a přestali na nás nějaků dobu útočit. Mnozí trpasléci sa obávali, že je to klid před bouří; měli pravdu. Někdy před začátkom období Chladu na konci Saduru sa z rána v dáli v lese objavily slůpy kúřa. K večeru toho dňa sme uviděli obrovsků armádu blížící sa k našej bráně. Všici si vzali zbraně a připravili sa na tvrdý útok, v kerém sme měli jenom malů šancu na úspěch. Při západu Slunka už stáli před našó branou a chystali sa na drtivý útok. Bylo jich mnohokrát víc, než nás v celóm Rindolu včetně trpaslic a dětí. Měli sme tvdré a poměrně vysoké hradby, ale tohle bylo ajtak moc. Velitel zařval válečný pokřik a celá armáda sa dala do pohybu i s beranidlem, keré sa řítilo na náš vchod. Ze začátku jsme je moseli zbaběle odstřelovat kušema a pár nás moselo držet pohromadě vrata. Potom kdosi zařval, že vrata už další ránu nemusí vydržet, a tak sa všeci trpasléci sešli dole u brány. Jednu ránu eště vstup vydržel, ale na další už sa vytvořila díra, do které naskákalo mnoho skřetů. A tím začala pravá bitva. Trpasléci sa okamžitě vrhli proti nim a doslova skřety vystřelili ven. Na chvíli to vypadalo jako bysme byli útočníci my a né skřetiska; ale pouze na chvílu. Skřety očividně zaskočil náš výpad, a toho sme pořádně využili. Naneštěstí sa však rychle vzpamatovali a začali útočit zase oni. Bylo jich moc… bylo mi jasné, že sa z toho nemožem dostat živí. A právě to mi dodalo neuvěřitelnou sílu a chuť zabíjet. Když už mám umřít, pak ať aspoň s sebou vemu mnoho a mnoho skřetů. A tak to vypadalo i s ostatníma z našeho národa. V našej rase moselo být cosi prazvláštního, co nám dodávalo síly, když už sme si byli jisti, že nepřežijeme. Zabíjeli sme nekonečné množství skřetů a naše síly ubývaly; skřeti, jak se zdálo, však neubývali. V tom sem zahlédl mojeho otca. Byl kolem něj asi dvousáhový kruh a vypadalo to, že sa všeci skřeti bojí překročit jakůsi neviditelnou čáru, kerá by byla jejich smrtí. Ale ani to jim nepomohlo. Otec sa vrhal do všech skřetů taků rychlosťů, že nebyla šance uniknůt. Jediným seknutím své sekery rozpůlil vždy minimálně tři skřety. Bohužel však i přesto bylo skřetů moc. A nebyli to eném skřeti; goblini, vrrci a jiné ohavné nestvůry si běželi s radostí pro smrt; ať už vlastní nebo našu. Najednůc sa moj otec ocitl tváří v tvář s jejich vůdcom. Začal pořádný boj, ale bylo jasně vidět, že moj otec má navrch i když je dvakrát menší než skřetokroll. Říkal sem si, že estli to vyhrajem mosím sa ho optat, kde sa naučil tak bojovat. Po chvíle nerovného boje moj otec usekl válečníkovi nohu a ten při pádu dopadl hlavou na nastraženou sekyru která pouze lehce projela; a zabíjela dál. Od toho okamžiku sa bestie začali stahovat a dostali strach. Přišli o své vedení a nevěděli co majů dělat. Najednůc sa všichni zničehonic začali vrhnůt na mojeho otca. Ten jim dával sekerů jednů ránu za druhů. Zabíjel je doslova po desítkách, ale bylo vidět, že to nezvládá. Každů chvílu dostal nějaků vážnů ránu, ale vypadalo to, že to nevnímá. Všichni trpasléci mu šli na pomoc, ale něměli sa k němu jak dostat. Já sem zabil posledního skřeta, kerý mi chtěl ukousnout ruku a vrhl sem sa otcovi na pomoc. Musel som být rychlý, věděl som, že nemám čas. Kolem mojeho otca sa vytvořil kruh snad dvěsta nestvůr. Nebyla šance dostat sa přes ně. Tak sme je aspoň všichni napadali ze zadu. Skřetů ubývalo, jako vody v písku. Až nakonec nezbyl žádný. Teda aspoň ne žádný živý. Nejsilnější válečník bitvy stál na asi třísáhovém kopci; kopci mrtvých. Byl sem celý šťastný, že přežil, a rozběhl sem sa za ním. Zařval radostí tak hlasitě, že sem z teho málem ohluchl. Na to sa sesunul a spadl na mrtvoly. Hned sem byl u něho. Byl mrtvý. Podle ran sem vůbec nechápal jak mol ještě vůbec žít předtým. Z břicha mu vykukovali vnitřnosti asi deseti smrtelnými ranami, v hlavě měl asi pěticoulovou prasklinu od nějakého kladiva. Přesto všichni viděli, že ještě před chvílou žil a stál na nohách, jako by mu nic nebylo. A pak sem si to uvědomil. On opravdu umřel! Už ho nikdy neuvidím živého; a on mě neuvidí vůbec. Pocítil sem obrovský smutek. Byl to pro mě nejdůležitější trpaslík, byl to můj otec, byl to ten, kvůli kerému umím vše, co umím. A teď je mrtvý.

  Co tomu řekne matka až se to dozví? Stál sem nahoře, na hromadě těl a vedle těla svého otce. Rozhlédl sem sa kolem se slzami v očích a uviděl všechny trpaslíky, co přežili, dívající se na mě se smutkem a úctou k mému otci. Přesto, že sme dokázali téměř nemožné a porazili skřety, byli všichni smutní. Můj otec asi opravdu znamenal pro Rindol mnoho. Zůstala nás pětina. Bylo to velmi málo, ale vzhledem k počtu skřetů to bylo opravdu hodně.

  Hledal sem maminku. Nikde sem ji neviděl potom sem zahlédl na zemi její postavu. Rozběhl sem sa za ní a doufal, že to jenom leží únavou. Další smrt z mé rodiny bych nezvládl. Běžel jsem a slzy mi tekly čím dál víc. Byl to pocit děsu a hrůzy. Doběhl jsem až k ní. a uviděl zlomené kopí trčící jí z hrudi v místě srdce. Padl jsem na kolena a zařval neuvěřitelnou silou: „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!“ Ale vůbec to nepomohlo. Bylo mi hrozně, uvědomil sem si, že tak na tom musí být mnoho dalších trpaslíků. Mnoho dalších muselo přijít v jediném dnu o celou svoji rodinu, tak jako já o svoje rodiče. Toho dne jsem na kopci mrtvých nepřátel pronesl přísahu, kerá mňa bude pronásledovat do konce života. „Přesně za rok odejdu z Rindolu. Pomohu s opravou zničených staveb.“ „Přísahám zde na mohyle mrtvých nepřátel, keré zabil můj otec a kerá zabila mého otce, že přesně za rok odejdu z Rindolu a od té doby budu zabíjet všechny bestie, keré hyzdí tento svět a zabíjejí pro radost, dokud nebudu takový válečník jako můj otec!!!.“

  Myslel jsem, že opravy budou trvat kolem roku, ale vypadalo to, že se hlavní město dovědělo o bitvě a poslali nám posily, takže za jeden dur bylo vše hotovo a Trpaslíci se zde usadili natrvalo. Tehdy po opravách jsem chtěl splnit to, co jsem si zadal. Vyrobit na mou „smrtonosnou pouť“ dokonalou sekeru. Vyrobil sem ji z tajné slitiny kerů mňa naučil moj otec. Byla to ta nejlepší zbraň kerů sem kdy vyrobil. Trvalo mi to celých pět durů. Měla krásnou nazelenalou barvu a na počest rodné vesnice jsem ji pojmenoval „Rindolská Sekera“. Potom začala má přísaha.

  Po dvanácti letech toulání a zabíjení, v mých dvaapadesáti, se stala věc na kterou chci po celý zbytek života zapomenout, ale vím, že nemožu, a navíc už po druhé změnila celý zbytek mého života. Byl sem v Elivarasu, elfské vesnici. Ani nevím, jak sem se tam dostal. Naštěstí tam byla i lidská hospoda ménem „U sta hromó“ (nebo tak nějak sa to menovalo), do níž sem vlezl. Neměl sem žádně mince na jídlo ani na nocleh, a tak mňa vyhodily, že tam nemám co pohledávat, dyž nebudu platit. Tak som si šel lehnút ven na dlážku. Tehdy som měl děsivů noční můru, kerá mňa probudila uprostřed noci. Nedokázal som sa rozpomenút, co že sa mňa to zdálo. Mňal sem strašný hlad, nejedl som pořádně už přes pět dní. Jenom nějaké červiska. Hlad byl tak silný, že sem si musel jít něco ulovit. Zdejší pastviny a lesy byly prej zakleté a v noci velmi nebezpečné. Mě ty báchorky však hrůzu nenahnaly, páč sem už zažil dost zlejch věcí. A lidským historkám sa stejně nedá ani za mak věřit. Pomodlil sem sa k Rigelovi, ať mňa ochraňuje při cestě, a k Nexovi, ať mi dá nějakú potravu. Je možné, že právě to mi tu noc zachránilo život. Věřil sem temu.

  Vyrazil som z Elivarasu. Byla uprostřed lesa, takže mně chvílu trvalo než som sa zorientoval. Stromy toť rostly do velké výše. Nebylo vidět na oblohu, takže som sa ani podla Měsíca nedokázal zorientovat. Šel som směrem, kerý som považoval za jihovýchod, páč podobným směrem vedla i jediná cesta z tej vesnice. Přesněji řečeno jsem šel neustále poblíž cesty ale chtěl som aj něco ulovit a tak som sa jej nemohl moc přibližovat. Věděl som, že nejakých za 15 mil je taká lůka. V lese som sa pohyboval eném velmi nerad, ale hlad mňa tehdá opravdu tížil, a tak mi nic jiného nezbývalo. Bylo to divné, protože za celů cestu sem nepotkal ani živáčka. Vůbec mně to nedávalo smysl. Ale šel som dál. Stále větší hlad. Začínalo to být neúnosné. Každým dnom som cítil vetšů a vetšů slabost. Už som si byl jistý. Mám poslední šanci něco ulovit nebo zdechnu jako krysa. Všude kolem enem stromy a stromy. Nenáviděl som je. Byl to snad osud či co, že právě tu noc som nemohl nic ulovit? Žádné zvíře. Nic. Ani ti brůci už vypadali že nežijú. Odhadl som, že už bych mohl být někde v úrovni tej lúky. Tak som odbočil na jih. Porád nic. Eném stromy a stromy. Byly tak husté, že za celů cestu nebylo vidět na nebe ani trochu. Navíc kvůli tomu byla tma jak v pytli, ale naštěstí moje oči na to byly zvyklé. Po chvíly už sem si začínal myslet, že tu noc lehnu. Padesát dva let je na Trpaslíka pramálo. Ne, řekl sem si, že tu noc neumřu, protože som chtěl zemřít v bitvě, jak pravý Trpaslík. v dáli sem viděl už nějaké světlejší místo. Dúfal som, že to bude ta očekávaná lúka. Přidal som na kroku, páč som dúfal, že když už v lese nic, tak aspoň na lúce musí být něco k snědku. Ano, byla to lúka. došel sem k ní.

 Najednúc mňa osvítil silný jas. Předemnú byla louka na jejíž konec nebylo vidět. Sem tam byl vidět nějaký keř nebo strom, ale to ojediněle. Převážně tam byla vysoká seschlá tráva, do keré sa opíral vítr a ta proto hlasitě šustila. Na nebi zářil Měsíc v úplňku. Měl narudlú barvu. Uvědomil sem si  že takovú zář vydává enom jednúc noc v roce. To zjištění mi vysvětlilo, proč jsem za celů noc na nic živého nenarazil, a vyrazilo mi dech. Byla noc Korfů. Tajemných stvoření, keré s radosťů zabíjajů potulné pocestné. Ti už nikdy nemohli vyprávět o Korfech svým známým, neboť sa nikdy nevrátily a nikdo nikdy nenašel jejich těla. Syšel som, že jejich nejčastější obětí sú trpaslíci.

  Někdo tvrdil, že sú to zákeřné elfiska, jiní zase, že tu noc vstávajů mrtví z hrobů a zabíjajú pocestné svými neuvěřitelně silnými luky s jedovatými šípy. Ty sú prý pro většinu tvorů smrtící s okamžitým účinkem. Našli sa dokonca i tací, co tvrdili, že na Noc Korfů sa jeleni stávajú lidmi a zabíjajú vše co jim přijde do cesty. To sú vše však podla mňa najvětší blbábolyi co kdy svět slyšel. I když je pravda, že sám som si to nijak nedokázal vysvětlit.

  Měl som na výběr. Buď zemřít hlady nebo nevěřit báchorkám, možná zdechnůt a možná odhalit tajemství Noci Korfů. Druhá možnost sa mi zamlúvala mnohem víc než první a tak som pokračoval v cestě. I když tehdá už bylo na vrácení stejně pozdě. Přiravil som si svoju Rindolsků sekeru a nabil kušu. Zkusil som, esi mám dobře schovanů záložní sekeru Rotig. Zahleděl sa na ostří své sekery z Rindolu, jak krásně září ve svitu měsíce. Měla narudlou barvu a v určitém úhlu vypadala jako pravá runová sekera s červeně zářivými runami. To, co som v ní zahlédl mňa k smrti vyděsilo. V odrazu sekery som viděl obrys temnej postavy s rudě svítícíma očiskama. Okamžitě som sa podíval na místo, keré odrážela sekera. Nic. Nic tam nebylo a ani sem nic neslyšel, že by sa pohlo. -Asi už som zblbnul z těch báchorek- pomyslel som si tehdy. Ten obraz očí vytvořily runy na ostří a postavu mohlo znázornit zakřivení čepele. Chtěl som temu věřit, ale nevěřil. Zbystřil sem smysly a přestal se zabývat sekerů. Tu som pevně uchopil pravů ruků. Levů ruků sem si přichystal k pohotovostnímu použití kuše. Všude kolem jenom lúka s vysoků trávů. Najednúc sem uviděl nějakého koňa před sebů, kerý v jednom okamžiku zmizel. Zostal sem stát. Slyšel sem v hlavě šumění. Tentokrát ale jiné, než když šustí tráva. Jako kdybych slyšel myšlenky někoho jiného. Nevím co způsobilo ten pocit, ale rozhodně to nebylo nic pozemského. Něco sa naráz stalo. Reflex? Ne. Instinkt? Možná. Boží pomoc? Nejspíš. Nevím přesně co to bylo, ale donutilo mňa to okamžitě sa otočit a švihnůt sekerú před sebou. V tom momentě něco neuvěřitelnou silou vrazilo do mojí sekery, tak že to zajiskřilo a sekera mi skoro vypadla ruky. Něco odsvištělo daleko dozadu. Byl to šíp. Právě som vyrazil sekerů šíp, kerý sem ani neviděl. Byla to boží pomoc. Na ostří zůstalo cosi lepkavého. Jed. Takže ty báchorky byla pravda! Já tedy umřu tady a teď. Chtěl jsem aspoň umřít se ctí: „Co??“ zařval jsem. „To je vše?? Pouhý jeden šíp, kerý by vykrylo i malé děcko?? To snad nemyslíš vážně!!!“ Můj hlas burácel přes lesy a lúky kolem. „Ty si určitě malý ohavný skřet, kerý zabloudil v těchto krajích!!!“ To byla skoro osudová chyba, kerů sem tu noc udělal. Všichni bohové tu noc snad stáli při mně či co. Zahlédl jsem na malinký okamžik tři šípy. Teď už som mohl sa krýt sekerů a při tom som sa snažil i uhnút, ale to bylo nemožné protože šípy letěli neuvěřitelnú rychlosťú. Dopadly všecky zároveň. Jeden vrazil přesně do ostří čepele, druhý proletěl topúrkem a to se roztříštilo na třísky a já sem ji pustil. Šíp proletěl a zabodl sa mi do stehna. Poslední mi projel skrz levou tváří a cítil sem, jak mi z ní okamžitě začala valit krev proudem. Začal jsem znovu řvát, „Ty mrcho! To bylo moja sekera! Za to mi zaplatíš!“ Vzal som do obůch ruk kušu a zamířil na místo z kama letěli všecky čtyři šípy. Čekal sem eném na jediný okamžik: až sa tam ta sviňa objeví. Čekal sem asi pět jisek. Potom sa ta bestie ukázala. Stála asi padesát sáhů předemnů. Zase mi začalo šumět v uších. Tentokrát som vnímal aj slova: „Za chvíli tě můj jed zabije a ty už nebudeš dál rušit klid, kerý tu vládl.“ Vystřelil sem šíp. Strefil som, ale pouze do nohy. Najednůc sa mi zatemnilo před očima. Jediné, co mňa před ztracením vědomí napadlo, byla smrt. Má smrt!

  Probral sem sa a nemohl sem sa pohnůt. Zjistil sem že sů připútaný. Ruky aj nohy sem měl přivázané k něčemu co sem neviděl. Já sem vlastně vůbec neviděl! Nebylo to tmou, protože ani infravidění nic nezanamenalo. Prostě sem přišel o zrak. Uslyšel sem šustění listí. V hlavě mi začalo šumět. Potom to zaburácelo. „Kdo jsi zrůdo?“ Pokračovalo to: „Myslel sem, že jsi mrtvý. Jakto že žiješ? Na věci to ostatně nic nemění. Právě se tě chystám obětovat svému bohu, kterého ty nemůžeš znát.“

  Odpověděl jsem mluvením, „Ty mrcho! Ty mi ještě zaplatíš za moju sekeru. Kde si? Proč nic nevidím? Rozumíš vůbec tomu co říkám?“

  „Rozumím podzemšťane. Nechápu jakto že žiješ, ne jakto, že nevidíš! A neopovažuj se mi říkat mrcho! Pokud sis nevšiml tak se tě práve chystám zabít.“

  „To som si fakt nevšim, páč nevidím. A říkat ti budu, jak chcu dokud nebudu vědět, co si zač a proč sa mňa snažíš obětovat nějakému blbému bohu.“I přesto, že som nic neviděl sa mi naráz před očima objevily hvězdy. Dostal sem děsnů ranu do hlavy zezadu.

   „Takhle už nebudeš mluvit o Nexovy! Neopovažuj se přede mnou urážet boha smrti! Už mlč, protože jinak tě ta smrt bude mnohem víc bolet; k mému potěšení.“

  „Cože?? Ty mě deš obětovat Nexovy? Tak to teda ne! Já mu přináším z řad skřetů obětí mnohem víc než si ty dokážeš představit! Ten nedovolí, aby mňa nějaké divné konisko obětovalo jemu samému! Jak sa vůbec opovažuješ věřit v Nexa! To je moc mocný bůh na to, aby v něho mohla věřit taková cháska jako ty!“ Další rána. Tentokrát zboku přesně do jizvy, kerů som nedávno utržil. Zaštípalo to jak sviňa a zase se objevily hvězdy. Cítil sem, jak začínám ztrácet vědomí. Snažil jsem se vydržet, páč potém už bych sa nejspíš neprobral. Ta rána mi však jakoby vrátila zrak. Jakmile hvězdy začali mizet místo nich se začalo objevovat cosi červeného. Infravidění. Předemnú stálo nějaké stvoření se čtyřma nohama. Jedna sa začala nebezpečně rychle přibližovat. Uhl som hlavů. Ještě že ta nebyla přivázaná.  Začínal se mi vracet už i normální zrak.

   „Tak ty už vidíš! To máš ale štěstí, že můžeš pohlédnout do tváře kentaurovi těsně před svou smrtí.“

  To co som uviděl se mi ani za mák nelíbilo! Čtyřnohá stvůra, kerá měla tělo divného koně a hlavu elfiska. Snad nejhorší stvoření, jaké sem kdy spatřil. Dole kopyta, nahoru se táhly šlachovité nohy., Nad nimi se nafukovalo a stahovalo břicho a hruď, kerá pokračovala dál na místo, kde by měla stát hlava. Chlupy postupně ubývaly a objevovala se lidská hruď a nad ní hlava elfa se vší jeho ohavností a nechutnýma ušima. Jenom oči byli rudé stejně jako Měsíc zářící nad námi, kerý osvětloval to, na čem ta stvůra stála. Byl to jakýsi kruh ze dřeva uprostřed něhož som byl já přivázaný ke kůlu. Přes veškerú hnusnost, kerú ten kentaur měl, sem cítil nesmírný strach. Mluvil sem však dál, páč som nechtěl vypadat, jak srababa.

  „Tak jestli je štěstí vidět takovů ohavu, to bych radši chcípl hned!“

  „Tak ty nedáš pokoj. No však za chvílu poznáš, jaké to je, být upálen zaživa. To máš za to žes nezdechl z jedu. Chacha!“

  „Oj ty mrcho. Lehneš, ani nevíš jak! Už vidím jak tvoju mršinu požírajú krysy!“ Poloelf-polokůň přestal reagovat a vypadal nadmíru spokojeně. Nejspíš už s přípravou hranice skončil.

  „Tak a teď přichází poslední fáze každoročního obřadu. Bude se opékat. Máš rád pečené maso? Můžeš ho ochutnat až se na tobě bude škvařit!“ a na to se začal smát jak pravý hnusný elf i se špičatýma ušima. Při těch slovech jsem pocítil neuvěřitelný hlad, který mě ještě nepřestal vyžírat.

  Kentaur zapálil svými elfskými rukami pochodeň a přibližoval se s ní ke dřevu se slámou na níž sem měl tu noc zemřít. Nechtěl sem to však vzdát a tak som mluvil dál. „Máš smůlu ty kryso,“ Nijak to na něho nezapůsobilo a jenom dál pokračoval s pomalým přibližováním ohně k mé záhubě. Ďábelsky se přitom usmíval a cedil na mě své špičaté zuby. Pokračoval jsem: „Zapoměl sem ti totiž říct, že já bych zdechl i bez toho, aby ses k tomu přičinil ty. Skoro šest dní sem totiž nejed a tuto noc som při lovu neměl moc štěstí. Asi bych se už nedokázal vrátit do nějaké vesnice.“ Elfohlaváč se zastavil.

  „To si myslíš, že ti uvěřím?“

  „Ale vypadá to, že když tuto noc nedáš Nexovi nějakou užitečnou oběť, vezme si ji u tebe, že?“Prozměnu som sa usmál já ďábelsky na něho. V těch krvavě rudých očích som zahlédl strach. Nevěřil sem temu, ale bylo to tak. To co sem řekl byla pravda. Kentauři nejspíš na noc Korfů zabíjeli vždy potulné blázny a dávali je jako oběť Nexovy, a proto vzniklo tolik těch báchorek. Bohužel už nejspíš ani já je nikomu nebudu moct povědět.

  V tom sem ho uviděl. „A tvá oběť přijde dřív než bys čekal!“ „Co tím chceš …“ Oheň. Nic víc už říct nestihl, protože byl zasažen ňákú ohnivú kulú. Mága, kerý ju musel seslat, som si pořádně nestihl prohlédnút, páč mňa oslnily plameny a navíc byl dost daleko. Kentaur sa rozpadl na popel. Naneštěstí ta kula zapálila hranici zároveň s pochodní, jenž vypadla té zrůdě z ruky. Oheň se začal přibližovat doslova smrtící rychlostí. Začali mě už opalovat první plamínky, když to najednou ustalo kvůli náhlému supersilnému dešti, kerý začal padat z oblohy plné hvězd. Další magie pomyslel som si. Nějaků dobu som byl oslepený ohněm, kerý mňa měl zahubit. Přistoupila ke mně nejaká postava, nejspíš člověk, a já sem vyrval ruky z ohořelých lan, klekl sem před tou postavou, sklonil hlavu a pronesl sem přísahu „Děkuji ti za záchranu mojeho života. Budu kráčet po tvém boku, dokud nebudu mít možnost oplatit ti tuto službu a dokud ji neoplatím. To ti přísahám!!“ Náhle som zjistil, jak osudovů chybu sem učinil. Pohlédl sem do tváře snad tomu nejhnusnějšímu elfovi jakého sem kdy měl možnost za svůj mnoholetý život potkat. Byla snad ještě ohavnější než ta kentaurova. A navíc z něj pryštila nesmírná aura moci. Přál sem si, abych umřel na místě, ale věděl som, že přísahu splnit musím. Tak začala moje pouť s Elfem theurgem zvaným Iriel Kong.

Historie pevnosti Rindol:

V Khurzd-Murnok (lidskou řečí Karadské hory) leží Rindolské údolí, jímž protéká divoká řekal Rin, a na konci údolí stojí trpasličí pevnost tvrdá jako samotní trpaslíci. Rindol jest jméno její. Je známá v širém kraji, protože za dob strašlivých válek stála právě pevnost Rindolská mezi skřetí armádou a Královským městem Kiliring-kern. A nejen to.V Rindolském údolí mají trpaslíci své doly pro které nasadí život; a taky nasadili. Skřeti Rindol obléhaly 50 dní ale Ridnol odolal, ba dokonce skřety rozehnal na všechny strany, a do teď se u rindolské brány ještě neukázali.

Toto se stalo před 12 lety a byla to největší bitva o Rindol jakou si trpaslíci pamatují.

(Iridan syn Rundala, Zápisky z války Hertarové.)

 ∙Ŧ∙