Život barbara
...
„Podívej se na tu mapu,“ řekl Redik. „Jsme obléháni skoro podél celých hranic. Evuakace není možná. Kolikrát ti to mám opakovat Hife?“
„Jsme obléhání 'skoro' podél celých hranic. Proč nemůžeme uniknout tady tou nehlídanou částí?“ odpověděl Hif, ukázal na mapu a pokračoval: „ Je tam poušť, což může být pro nás obtíž, ale když seženeme dostatek zásob, tak to nemusí být až takový problém.“
„To místo není obléháno z dobrých důvodů. Kdysi v dávných dobách žili v poušti tvorové, kteří byly větší a nebezpečnější, než co jsi kdy viděl živého; snad kromě draků. Útočili na okolní osady, které se nacházeli na krajích pouště až do doby dokud je všechny nezničili. Potom byl od nich nadlouhá léta klid. Všichni si mysleli že bez potravy dlouho vydržet nemohou a tak začali stavět novou osadu. Jenže se mýlili a nestvůry přišli znova. Nikdy nikdo nepřežil, aby mohl podat zprávu jak tvorové vypadají, útočí nebo žijí. Jediné pozůstatky byly velké neznámé stopy s velkýmy drápy a to, co rozsápaly. Tehdy se nejotrlejší válečníci sešli, aby zlo vyhladili. Bylo jich kolem dvou tuctů. Přežil jeden jediný, který stihl podat zprávu tehdejší královně dřív než ho dorazil jed, na který nikdo neznal protilátku. Tvrdil, že žijí zahrabaní v písku, tak aby je nikdo neviděl a mohl beze strachu vlézt do léčky…“
...
„Mysleli jsme si, že takovou skupinu tvrdých válečníků nemůže nic ohrozit. Dokázali bychom porazit i draka královno. Jenže to, na co jsme narazili bylo mnohem horší a zákeřnější. Putovali jsme po poušti a docházela nám voda. Už jsme mysleli že na nic nenarazíme, když se pod námi začala hýbat země. Nevěděli jsme, co to je. Písek se začal pomalu zvedat a dělat se z něho malý kopec. Ti rychlejší, mezi něž patřím i já, stihli útéct z toho místa dřív než bylo pozdě. Ze země vystřelilo klepeto velké jako dospělý člověk a jednou ranou rozsápalo tři z našich lidí. Potom to vylezlo celé. Bylo to dlouhé asi 7 sáhů. Vypadalo to jako krab a právě se to chystalo sežrat zabité a zbytku si nevšímalo. Chystali jsme se chopit příležitosti a pokusit se to nějak zabít, když v tom se začalaly kolem nás tvořit velké množství kopců. Všichni jsme měli zahynout. Víc jak polovina z těch, co přežila, ztratila hlavu a začala utíkat směrem pryč z pouště. Past však už zklapla a přesně tím směrem bylo nejvíc kopečků. Všichni z nich zahynuli. Zbytek se pokusil běžet co nejrychleji směrem do pouště protože to byl jediný východ. Utíkaly jsme bezhlavě do pouště a ze země přímo před námi vyletěli další dvě klepeta a zabila dalších 6 z nás. Zůstali jsme 3 a doufali že už před námi nic není. Na nějakou dobu byl klid. Trýznila nás však jiná starost. Po dvou dnech nám došla zásoba vody a další dva dny na to zemřel další z nás. Věděli jsme, že nastal náš konec, protože jsme ještě nebyli ani ve třetině pouště. Cesta zpět nebyla možná. Najednou mi válečník vedle mě řekl, že má špatný pocit, který měl i předtím, než se začal zvedat písek. Věřil jsem mu, protože ten pocit jsem měl i já. Dostali jsme strach. řekli jsme si, že to musíme přeběhnout. Jinak to nešlo. Jakmile jsme začali utíkat, zjistili jsme, že náš pocit byl oprávněný. Jediné, co mi tehdy zachránilo život byla jeho smrt, neboť si klepeto vybralo za oběť jeho a né mě. Utíkal jsem jak zběsilý až dokud jsem nepadl vyčerpáním. Měl jsem strašnou žízen a bolelo mě z toho v krku. Viděl jsem, jak za mnou utíkají dva ti tvorové. Nevěděl jsem jestli mě dřív nezabije žízeň nebo oni. Byli ode mě nějakých sto sáhů. Pak najednou zpomalili až nakonec zastavili úplně. Byli ode mě asi už jenom nějakých čtyřicet sáhů. Vypadali nerozhodně. Jakoby z něčeho dostali strach. Pak se najednou prudce otočily a začali utíkat. Nechápal jsem čeho se mohou takový tvorové bát. Uvědomil jsem si však, že to musí být za mnou a dostal jsem strašný strach. Podíval jsem se tím směrem a čekal nějakého draka nebo tak něco. To co jsem viděl mě však velmi překvapilo. Běželo ke mně pět nějakých postav. Čtyři kolem mě prosvištěli neuvěřitelnou rychlostí se sekerami v rukou směrem k nestvůrám. Jeden se u mě zastavil. Měl pomalovanou tvář, která vypadala dost hrůzostrašně. Měl velmi dlouhé tmavé vlasy a byl téměř nahý. Dostal jsem strach, protože jsem si nebyl jistý, jestli to je člověk. Žádný člověk nemohl mít takové svaly a tak hrubou kůži. Potom se mi zatemnilo před očima a myslel jsem že smrt už přišla. Probral jsem se v noci. Pořád jsem byl v poušti i když určitě někde jinde. Ode mě vedly stopy pouze jednoho člověka. Na chvíli mě napadlo, že jsem sem nějak došel sám, ale ty stopy vytvořila bosá noha, kdežto já jsem měl boty. Uviděl jsem vedle sebe ještě vak plný vody, ale žízen jsem tehdy už moc neměl. Byl jsem z toho všeho velmi zmatený. Nevěděl jsem kam jít ani jakto že nemám žízen; vlastně ani jsem nechápal to, že pořád ještě žiju. Vzal jsem si vak s vodou, vstal jsem a pořádně se porozhlédl. V dálce, opačným směrem než vedly stopy, jsem uviděl Rudé hory. Dostal jsem neuvěřitelnou radost z nenadálého pochopení, že budu žít a že se mohu vrátit domů. Cestu z pouště jsem odhadoval tak na den až dva a nemohl jsem se dočkat až bude po ní. Něco mě ovšem vrátilo do reality. Byla to bodavá bolest v chodidle. Podíval jsem se na zem a tam byl nějaký zvláštní škorpion. Byl větší a měl tři ocasy. Dostal jsem strach z jedu a tak jsem začal utíkat co nejrychleji pryč pouště. Sem jsem se dostal za dva dny. Tak to proběhlo Vaše výsosti. Omlouvám se, ale na víc se nepamatuji…“
...
Gherd se pořád divil, jak se mohl tak slabý člověk ze světa mimo pouštní zemi dostat tak daleko do její hloubky. Právě si pochutnával na mase dertwega, který toho člověka málem zabil. Nebýt toho muže, tak se musí dál živit pouhými škorpióny, termity a jinou malou havědí. Pořádné maso už nikdo ve vesnici dlouho neměl. 'Naštěstí nám sem dovedl dva dertwegy,' děkoval Gherd. 'Kdyby tam ten člověk došel jenom tak, musel by žít s námi ve vesnici. Chtěl jsem mu ale udělat nějakou radost za to, že nám dovedl potravu, a tak jsem ho donesl ke kraji pouště. V jiném případě bych to nikdy neudělal, protože cesta je příliš nebezpečná pro jednoho. Dal jsem mu jako dík, ještě jednu z mála zásob vody, aby má snaha nepřišla nazmar. Lidé zvenčí jsou příliš slabí na to, aby mohly vydržet bez vody nějakou dobu.'
Barbar se živí vším co mu dodá živiny a energii. To znamená, že hmyz může být na jeho pravidelném jídelníčku. Když je však hmyzu nedostatek, dojde na mech, olizuje lýko stromů atd.
Život barbara se odehrává v těch nejtvrdších podmínkách, kde by většina lidí nepřežila. To znamená, že poušť nebo hory plné trollů nemusí být tím nejhorším. Dítě barbara musí být silné co nejdřív a proto končí jeho „puberta“ už po desátém roku života. Dítě v takovém věku je mnohdy silnější než dospělý člověk a se zabíjením masožravých zvířat přestává mít větší problémy. Mnohdy se však děti podrobují zkoušce dospělosti ve dvanácti letech, kterou by snad žádný jiný člověk dobrovolně nepodstoupil ani ve vyšším věku.(Viz pravidla DrD+) Po úspěšném složení této zkoušky jsou považováni za plnoprávné dospělé, kteří by mohli sami bez pomoci jiného přežít v džungli.
·Ŧ·
